Archiv rubriky: Jan Mička

O tancích z Moravských Kopanic – k semináři tanců 9. 3. 2019

Tereza a František Šopíkovi z Vyškovce

Připravovaný seminář výuky hrozenských a čardášů z Kopanic v ZK 204 ve Zlíně s termínem 9. 3. 2019 bude bezprostředně po Prvním pátku, který bude ve Sklepě 33 na tř. T. Bati. Zhutnili jsme výuku tak, aby se do dopoledne vešly horňácké sedlácké i tance z Kopanic. Obsah výuky si najdete zde na webu a na našem FB. Tak, jako v březnu 2017 při semináři sedlácké s Horňácka bude výrazným znakem úvodní části semináře užití archivních filmových záznamů význačných interpretů: Z Kopanic bratrů Josefa a Fr. Lebánkových z Vápenic a z Vyškovce Štěpána, Terezy a Fr. Šopíkových. A také archivní ukázky autentického muzicírování manželů L. a Št. Sopíkových a „Kopanického tria“ z Vápenic.

„Minárici“, otec se syny z Vyškovce, později z Kykulských Kopanic

Tito tanečníci a muzikanti byli ústředními postavami pro zápis tanců z Kopanic, který Zdenka Jelínková pro nás a pro pravdivost budoucí interpretace zaznamenala na papíře, ale především na filmovém pásu, tehdejší skutečně dochovaný taneční styl autentických nositelů hrozenských i čardášů s lokalizací jejich narození resp. žití. 

Citace a věrná rekonstrukce jejích zápisů z období let 1950 – 1957 a výuka tanců podle těchto písemných i vizuálních záznamů bude základním a nosným prvkem k pochopení jednotlivých odlišností jak podle osad, tak podle jednotlivých tanečníků, stylu, temperamentu, ovlivnění slovenskou stranou (Vyškovec, Lopenické Bošačky, Kykula), podle taneční dovednosti  – zkrátka jejich umu.

Taneční seminář horňácké sedlácké, kdy jsme měli s brněnským Slováckým krúžkem společnou besedu a čas na výuku podle původní interpretace tanečníků ze třicátých let byl velmi krátký. Proto se k sedláckým podle strýců Buláně, Zemana, Kohúta, Šáchy, vracíme.

V červnu roku 1947 ve Starém Hrozenkově po pověření místního učitele Josefa Kopunce národopisným referentem došlo Zemským národním výborem v Brně k vyhovění žádosti o založení Slováckého krúžku, na první jeho zkoušce se zájemci sešli až 22. 1. 1948. 

Josef Kopunec  se tak stal prvním choreografem, vedoucím krúžku i primášem. Byl však také sběratelem písní z Kopanic, rukopis své sbírky později odkázal rodině Gabrhelů (Gajdoši z Kopanic).

Přestože se Slováckým krúžkem (později přejmenovaném na soubor Kopaničár) občas vystupovali také „staří“ tanečníci – např. výše jmenovaní Fr. Šopík i Josef Lebánek, lze již od poloviny padesátých let sledovat rozdílnost mezi interpretací hrozenských i čardášů v krúžku, kam od jeho začátků chodila zásadně mladá generace, a stylem tancování původních nositelů taneční tradice. 

Zdenka Jelínková výslovně na str. 18 své sbírky kopanických tanců z roku 1957 (zápisy sběrů interpretace autentických nositelů od roku 1950 do 1957) rozděluje tanečníky na starší a mladší generaci, se zásadním popisem rozdílů: taneční krok starší generace je vyhraněný, rázný, a razantní, na pološpičce přiklepnutím (přiražením) holínky ohnuté zánožmo k noze stojné u tanečníků při víření doleva (v čardášovém držení ), zatímco u mladší generace tanečníci  nepřirážejí druhou nohu, nejdou na pološpičku (točí přes celé chodidlo, u tanečnic je v obou případech styl víření mírnější. Dalším rozdílem interpretace mladší generace oproti starší je stejný kroj tanečnice i tanečníka (např. při hrozenské v polootevřeném víření, oba jdou naskakovaným (podtrhávaným krokem), CH dopředu, D dozadu, zatímco u starší generace je krok CH a D stylově rozdílný. 

Citace ze zápisu Zd. Jelínkové, str. 12, hrozenská, víření páru doleva, krok CH: 

„1. doba – malý krok vnitřní levou nohou s obratem 45° vlevo s nepatrným podhmitem v koleni, druhá noha zánožmo zevnitř (kolena u sebe)

2. doba – otočení na noze výkročné podtrhnutím paty doprava s napnutím v koleni asi o  45° vlevo, druhá noha prudce přinoží a došlápne těsně vedle nohy výkročné, chodidlo buď těsně vedle nohy výkročné nebo mírně vysunuto vpřed. Noha v koleni napjatá.

Výřivý pohyb je strohý, víření prudké, po přiražení druhé nohy vždy jako by se pohyb poněkud zastavil. Tančí-li se v holínkách, je krok ráznější nežli v krpcích nebo papučích.“

Dravost, ráznost a razanci popisuje Zdenka Jelínková jako výrazný odlišný styl také u interpretace „dúpané“ z Lopeníka manžely Michalčíkovými (str. 20). 

A stejně tak, jako je drsný a razantní taneční autentický projev, tak podle Zdenky Jelínkové a především podle zápisů a sběrů Joži Černíka byl drsný, někdy až vykřikovaný (podle situace a „stavu“ tanečníků a zpěváků) styl zpěvu hrozenských, především z horských osad. 

Srovnání stylu tance i zpěvu výše citovaných interpretů s obecně prezentovaným stylem Kopaničáru (první filmový klip se záznamem hrozenské a obtáčané a Strážnických slavností v roce 1957) ze šedesátých let,  a dá se říci, že až dodnes, koresponduje se zápisem vyjádřeným Zdenkou Jelínkovou ve sbírce z roku 1957 na str. 13:

– CH: povolení vnitřní nohy v koleně do podhmitu, našlápnutí měkce celým chodidlem na zem, atd.

„Tento krok jeví známky určité degenerace – není tak výrazný jako první z uvedených kroků (str. 12). Běhové kroky: levou se našlápne na přední část chodidla s mírným nadnesením v koleni, pravá na přední část chodidla, ale bez nadnesení v koleni. Tímto krokem tančí většinou mladší tanečnice.“

A znovu v bližší charakteristice tance na str. 17, 18: oddíl D.:

„Ráz tance je živý, taneční projev živelný i u dívek. Zpěv je hlasitý, silně vyrážený.   Taneční krok je u chlapce ráznější než u dívky. V tanečním kroku je rozdíl mezi staršími tanečníky a mladší generací. Krok starší generace byl vyhraněnější, ráznější. U mladší generace se přizpůsobuje dívčí krok vířivý kroku chlapeckému (vlevo i vpravo). U víření vlevo (i v čardášovém držení) je nyní u obou krok měkčí, chlapec nepřiráží druhou nohu s ohýbáním zámožmo. Víření končí dnes pouze jednoduchým nebo složitým „zvrtem“.“

Podobně dynamicky a razantně popisuje Zdenka Jelínková styl tancování prechýtaného i prešlapovaného čardáše, i hrozenských, také v doprovodném textu v Antologii NÚLK, Díl VII., část 1., A. Moravské Kopanice s tím, že oproti živému a dynamickému tancování ve Vápenicích, Vyškovci či Lopeníku je tanec ve Starém Hrozenkově poněkud mírnější (str. 8, 9).

František Šopík z Vyškovce

Tento mírnější způsob/styl  interpretace, jak jej popisuje Zdenka Jelínková ve sbírce z roku 1957 a označuje jako styl mladší generace, se dochoval do dnešních dnů jako styl, jímž tancují tanečníci současného Kopaničáru, předváději jej také tanečníci generace devadesátých let v předmětné Antologii z roku 1996. A kopírují jej ostatní soubory, co se o interpretaci tanců z Kopanic na scéně s menším či větším úspěchem pokoušejí, včetně užití krojových součástek hrozenského kroje.

Josef Lebánek z Vápenic s dcerou

Podle mého názoru se tak do scénické interpretace hrozenských a čardášů z Moravských Kopanic dostala nivelizovaná a zkreslená verze původního stylu autentických nositelů tradice: Na tancování Šopíků, Lebánků, Kročilů, Michalčíků, Machalů, se zapomělo… (viz výše). Jak píše o způsobu tancování mladých  Zdenka Jelínková: “ Tento krok jeví známky určité degenerace…“ (str. 13 sbírky z roku 1957). Bohužel se mně jeví, že měla na mysli tanečníky tehdejšího Slováckého krúžku…

Stačí. 

Účastníkům semináře bude při registraci účasti nabídnuta k objednání sbírkových záznamů na papíře resp. v elektronické podobě: textové přepisy terénních záznamů archivních filmů autentických nositelů tradice, přepisy interpretace tanců z osobních videozáznamů interpretů tanců z Kopanic, atd.

Tentokrát budou připraveny tři datové DVD s archivními vizuálními záznamy, vlastními záznamy tancování: 1. kopanických tanců Kopaničárem, Olšavou, Hradišťanem z poloviny osmdesátých let a mým vlastním záznamem školení tanců z Kopanic z roku 1987 v Bojkovicích, na kterém jsem se Zdenkou Jelínkovou spolupracoval.

2. Archivní vizuální záznamy horňáckých sedláckých a starosvětské z období 1932-1988

3. Archivní vizuální záznamy horňáckého verbuňku, odzemku a starosvětské z období 1930-1987

Také tato DVD bude možné při registraci účasti na semináři objednat.

Moje tajné přání?

Abychom si hrozenské podle stryků Lebánků (Franty i Josefa), podle Franty a Terezie Šopíkových i dúpanou z Lopeníka podle manželů Michalčíkových (jak se bude každému hodit jejich styl k vlastnímu naturelu) zatancovali a zazpívali společně na příštím prvním pátku se všemi z Vás, co Kopanice nosíte v srdci. Aby i náš prechýtaný čardáš měl znovu v sobě to, co tryskalo při výměně tanečnic mezi tanečníky a při „úvrati“, a měl to, co nejen mně u mnoha souborů na scéně chybí: emoce, srdce, zaujetí, živost, razanci, dravost a dynamiku. Aby i horňácké sedlácké v našem provedení měly v sobě to stejné – to,  co u našich předchůdců vidíme a slyšíme na starých filmech a záznamech.

Jan Mička, 6. 2 2019 (aktualizace článku z 11. 9. 2017)

Ze sobotní Strážnice 2018

Ze sobotní Strážnice 2018

(několik postřehů fujinou z dálky)

Strážnickým parkem jsme prošli do skanzenu (někteří z nás se vrátili po dvaceti, někteří víc než po třiceti a Strážnické slavnosti brali jako vzpomínku na mládí).

Návrat do parku okolo stadionu Zámek (beznadějně plný amfiteátr) byl pozdě, fotky z verbířů žádné…tak jsem si to vynahradil na zkoušce padesátileté Veličky na Bludníku. Rezervace  míst v první řadě, odskočení na Zahradu na přehlídku souborů v produkci folklorního sdružení a pak návrat na Bludník. Na Zahradě mě oslovily soubory s věkovým rozsahem účinkujících od dvanácti do sedmdesáti let spolu – v jednom kole… Okamžitě mně naskočila vzpomínka na festival Pětikostelí ve francouzské Bretani  před více než třiceti léty: babička s vnučkou v chorovodu vedle sebe a pro mě oslovení na celý zbytek života. Choreografického. No, právě nám se toto zatím nedaří – jako bychom si vzájemně konkurovali… taková blbost – jak se něco takového může kdokoli domýšlet, je mně nepochopitelné. Ale asi v tom něco je – před třemi léty jsem se v programové brožuře dočetl, že scénické – a velmi úspěšné moderní, v duchu výrazového tance pojaté čarodenice, které jsem v premiéře se souborem předvedl v roce 1989, choreografovala – představte si – v roce 2015 úplně totožně jako já – jakási děvčica. A představe si, že to samé se mně stalo letos na Zahradě – zbojnické z roku 1987 jsem viděl – opět v totožné choreografii  jako je moje – zpracované někým jiným… Že bych se byl schopen proměnit do ženské a pak zase do chlapa? Navíc mnohem mladšími než jsem? Ale já se jmenuji  jinak! Muziku musím pochválit, i děvčice v ní.

Na Bludníku paráda: Velička v plném obsazení konce osmdesátých let (i z pozdějších, musím připustit).

Muzika Petra Obucha a tanečníci – mladí, staří – i velmi staří, ale plni energie, elánu a především umu z Brezové a okolí Myjavy. Vycpálkovi v duchu odkazu Aleny Skálové – viděl jsem v tom Choreu Bohemicu blahé paměti. Elegantní Jasénka, mladistvá, energická a vtipná Kašava včetně nástrojového obsazení (Albert Vyoral na hrábě). Vzpomínka na Hlubinu ve vrcholné choreografické formě Zdeny Kyselé.

Zbytečně akademické průvodní slovo autorek pořadu (z akademického prostředí), v němž mně osobně provokovaly neustálé reminiscence na folklorní hnutí z padesátých let a nesmyslně okecávané tíhy folkloru. Jak je možné ve dvacátých letech dvacátého prvního století vytahovat na scénu nějaké současné folklorní hnutí, které ve skutečnosti neexistuje, nechápu… Představte si, já se folklorem zabývám intenzivně na souborové úrovni i aktivně přímo v rodné vsi od konce šedesátých let, a nějaké hnutí kolem mě ani neprošlo, ani se mně nijak nehnula mysl pod tíhou hnutí. Nechápu, dámy.

Absolutní vrchol programu: „zdavky“ po našem, rekonstrukce horácké svatby z okolí Litomyšle v nádherném kroji, do všech nuancí provedených detailů všech užitých krojových součástek. A že jich při svatbě se všemi převleky a svatebními zvyky je… Moje hluboká poklona Tomáši i Kateřině Hrdličkovým za choreografii i kroje: chlapi bezkonkurence ve všem, nejen beranice a fantasticky zpracované kabáty, různé typy nohavic, ale především opasky – každý s jiným vzorem. Ani se neodvažuji odhadnout, kolik to všechno muselo stát. Peněz, hledání, učení starých technik, materiály, vyšívání.

Jo, a mezitím brněnský Slovácký krúžek s vlastní interpretací kyjovských skočných (proč ne, vždyť právě tam došlo k jejich obrodě, lépe snad znovuzrození s Jurou Petrů a dalšími)…málem bych na Štěpána s ostatními tanečníky i mužáky na scéně zapomněl!

Plánovaný taneční konec s Ondrášem a SĹUKem na Bludníku nám nevyšel. Do posledního volného místečka zaplněné hlediště si užívalo atmosféru naladění z předcházejícího času, bohužel jsme netušili, co se nad námi chystá. Po jednom čísle každého ze souborů KONEC – déšť… a po půlhodině čekání konec definitivní. I tak jsme si scénický tanec i fantastické kapely užili, potěšeni, že ten ONDRÁŠ máme, že nám ho nezrušili.

Ahoj za rok.

Jan Mička

Odkaz na fotogalerii ZDE

Horňácký odzemek a verbuňk

Horňácký odzemek a verbuňk (a něco z historie o starosvětské sedlácké)

Téma odzemku i verbuňku je složité, obsáhlé a nevyčerpatelné…

Ve Vonici jsme se horňáckému odzemku naučili od Jaroška Koželuhy, rodáka ze Záhorovic u Bojkovic, ale pro nás přesvědčeného, nadšeného a pozitivního Podlužáka tělem i duší…Paradox. Do doby, než jsme poznali jeho příběh. A potom později, kdy nás na Prvních pátcích zasvěcoval do zachycení posledních zbytků lidové architektury sušáren, pálenic a seníků Luhačovského Zálesí, vysvětloval a ukazoval rozdíly mezi slováckými kroji. Jeho ilustrace krojového členění všech regionů Slovácka na velké mapě patří mezi skvosty – existuje ve dvou exemplářích, myslím, že ve zlínském a Slováckém muzeu. Tak tento náš Jarošek byl prvním učitelem pro Pavla Ždánského, Karla Frantu, i pro Zbyňka a Libora Zemanovy. Teprve později jsme se dostali k základnímu dílu o horńáckém odzemku a verbuňku Cyrila Zálešáka, k dalšímu poznání, i ke kritice odzemku Petra Jelínka, tehdy tanečníka Hradišťanu (tu kritiku jsem potom, co jsme se s Petrem poznali a stali se přáteli, zjemnil).

A. Čambalová a M. Miškeřík

Mezitím jsme jako mnozí absolvovali téměř všechna taneční školení a semináře o Horňácku, a Kopanicích a Strážnicku… se Zdenkou Jelínkovou. Akorát ten odzemek nebyl. Odkaz Zdenky Jelínkové pro budoucnost se nedá popsat slovy a nejde kvantifikovat jeho hodnota. Je nevyčíslitelná. Děkuji právě jí z celého srdce, že byla tak kritická k deformacím a naplaveninám a především jí děkuji za podklady, které z její přebohaté aktivní činnosti mám buď přímo od ní, nebo z jejích odkazů na zdroje. Vím, že to, co po ní zůstalo, zůstane v muzejních análech a my ze souborové praxe se k archivním filmovým záznamům, neboť ty mám především na mysli, nedostaneme. Už jsem to zkusil… a nic.

Aleš Černý: Odzemkár

Vloni jsem autentické a historické záznamy, uložené v mém archivu, i ty zaznamenané mnou amatérsky, začal po desítkách let zpracovávat k využití ke studiu a nácviku také pro ostatní souboráky – my ve Vonici jsme je měli od osmdesátých let.

Především proto, že: Zdenka už není. Není ani žádný jiný korektor, který byl měl takový status, aby na opravu deformací, nepřesností, i omylů v interpretaci základních tanců ze Slovácka, k nimž bohužel došlo také realizací strážnické Antologie lidových tanců (viz moje recenze v časopisu Folklor v roce 2004 a několikeré reakce autorů z nepochopení podstaty), došlo.

Zdenka to i při soutěžích stále opakovala: soubory (choreografové) nivelizují a deformují základní charakter a styl tanců tak, že vlastně už ani nejde poznat, odkud a z čeho, a od koho, vyšly.

Můj záměr tedy je, aby členové i zájemci o slovácké tance měli k dispozici podklady a naučili se znovu tancovat podle původních zdrojů a nositelů tradice – v mém případě jde o Kopanice a Horňácko, k nim mám nejblíže a odkud mám také autentické archivní záznamy.

S pokorou, kontextem a zpětnou vazbou k návratu k začátkům vizuálníchzáznamů taneční tradice – tj. do třicátých let a padesátých let.

Dodnes nechápu, proč do Antologie nebyly zařazené autentické záznamy skutečně původních nositelů tradice tam, kde to šlo a mělo smysl, a „stvořili se“ ze souborových tanečníků… Se Zdenkou se k rozhovoru na toto – pro mně téma nad všechna ostatní – sejdu až v nebi…

Aby bylo jasno: nemluvím o choreografii. „Choreografovat“ se dneska snaží téměř každý…kdo se v nějakém městském souboru naučil hýbat se. Vím, že někde i taneční technice. O tom to ale dnes není a nechci to zlehčovat. Jde zásadně o taneční držení, charakter a styl tance, osobité a nepřenosné figury a cifry jednoznačných osobností, i o taneční techniku. (Ujo Šaffa z Dolného Kĺčova by povyprávěl, jak se v maštali u hrantu na speciálně upravených podrážkách holínek učil „čapášovat“. Dnes na jeho počest organizují v D. Kĺčovu festival – soutěž sólových tanečníků, „Šaffovu ostrohu“.)

Odzemkář i verbíř – a vůbec tanečník – přijde-li na jeviště a postaví se do figury – může už odejít… To další bude příjemná nadstavba, protože vnímavý divák už tanečníka zažil. Ale takových je jeden ze sta…

Cyril Zálešák, str. 8, Horňácky odzemok a verbunk: „Zásada je držať trup i s hlavou úplne vystretý, vo svislej polohe, rovný ako sviečka. Celý tanec musí mať v sebe čosi výbušného, nespútaného, na druhej strane však treba zachovávať rytmus a ovládať svoje pohyby. Každý skok a pohyb sa teda robí prudko a do rytmu, výdrže musia byť úplne nehybné.“

Tuto charakteristiku je podle mého možné uplatnit na všechny tance, o které se zajímám: bez emocí, bez zaujetí, na scénu raději nelezte, říkám svým tanečníkům. Divák nestojí o vaše unylé obličeje, a přidáte-li k tomu nižádnou taneční techniku, raději mu slezte z očí.

Kdo dnes opisuje charakter držení sedláckých podle mnoha současných tanečníků z horňáckých dědin a vidí je na scéně slavností, měl by zpozornět a raději se dívat jinam… Bohužel, toto všechno na scéně vidí – tedy to, co by vidět neměl: zlomeni v pase, absence rytmu, výbušnosti, emocí. Tak, jak to ve skutečnosti bylo, je viditelné ve filmech u tanečníků třicátých i padesátých let… A taneční technika? Třeba v sedlácké je podtáček, rozcházení a individuálních nuancí nepřeberně – tedy u „tanečníků“, co umí, kterým se taneční technika nevymkla z rukou, kteří přípravu k tancování na scéně neabsolvují na jediné čtvrteční zkoušce před pátečním vystoupením (pokud tedy ve čtvrtek přijdou) – ale tancují/trénují pravidelně a poctivě tak, jak jim v odkazech zanechali jejich/naši předci…

Znovu: Zásada je držet trup i s hlavou úplně vystretý. Tedy nejen v odzemku. V sedlácké, starosvětské, verbuňku. Podívejte se třeba na lipovské verbíře – v pomalém tempu při sólovém předvádění vypadají jako Valaši v odzemku! A to pomíjím strážnické cifry, co Jožíček přetáhl z doby svého tancování v Danaji. Vzpomínám, jak se snažil, aby vyhrál v soutěži verbířů – ve strážnickém kroji a se strážnickými ciframi 1986 i 1987. A na horňáckých slavnostech 1987 a 1988 – viz „Jožíčkovi koně“ všichni jako jeden – jako Jožíček – je to horňácký – lipovský – nebo strážnický verbuňk? Můžete to srovnat – všechna tato vystoupení jsem osobně zaznamenal, jsou na DVD k semináři. Tím chci říci, že nemám nic proti lipovským verbířům – jim emoce ani technika nechybí – ale vadí mně, jak sebe i diváky uvádějí v omyl (a ti, co tu deformaci podporují, opakují, rozmnožují dnes už i do dalších horňáckých dědin by měli vědět, že nejsem jediným, komu ta vadí!)

Všichni (?) si totiž dnes myslí, že to, co tancují na soutěžích verbuňku především Jožíčkovy koně z Lipovjanu, je horňáckým verbuňkem…

Autentické záběry horňáckách verbířů z Horňáckých slavností 1957, 58: to je opravdu skutečný verbuňk po horňácky – budou také na DVD i s nádherným, propracovaným a neskutečně na cifry a figury bohatým, přemyšleným provedením Dušana Holého. Nic lepšího neexistuje a už nebude. Škoda. Zkusíte to? Paráda. Můžeme se do toho pustit – s pokorou, s taneční technikou, s entuziazmem a naplno!

Proč Valaši chtějí s odzemkem dojít až do UNESCO a horňácký odzemek vzpomíná na staré zlaté časy?

O tom se mně moc psát nechce, protože bych musel konstatovat to stejné co o verbuňku výšeji.

Na Horňáckých slavnostech 1987 se vzájemně vyprovokovali tři muzikanti: Martin Hrbáč, Jura Šácha a Jura Slovák a byl z toho jeden z nejemotivnějších výstupů, co jsem za desítky horňáckých večerů a pořadů prožil… Kdo neví: Martin Hrbáč na slavnostech na Strážné Hůrce hrával jako elév s muzikou Jožky Kubíka i s Ňorkama – jako tanečník odzemku v ročníku 1959 se s nimi mihne na DVD. Jura Šácha učil dlouhé roky odzemek děti z Veličánku, Jura Slovák je známou osobností, nejen muzikantskou.

Sešli se, a co v nich v tu chvíli bylo, zůstalo zaznamenáno. Stejně jako řada dalších pořadů Horňáckých slavností, i soutěží verbířů ve Strážnici. Na naléhání Jury Šáchy jsem jemu a Martinovi ten odzemkový skvost zpracoval do klipu a přivezl na loňské Ozvěny. Je to opravdu paráda! Jak píše Cyril Zálešák, trochu jim hapruje udržet trup vystretý, ale vše ostatní na jedničku z hvězdičkou. Také na DVD.

Snad toto jako pozvánka, která je pro verbíře trochu provokující, stačí.

A. Černý: Starosvětská

Na prvním semináři v březnu loňského roku jsme neměli čas se věnovat starosvětské sedlácké, protože čas byl krátký a následující beseda u cimbálu nás limitovala. Proto bych to chtěl tanečnicím tentokrát vynahradit: po lektorské dvouhodině starosvětské ve Velkém sále se přesuneme  do Malého sálu č. 223 s pokračováním figur a taneční techniky starosvětských, abychom umožnili odzemkářům využít času co nejefektivněji až do poledne.

Budeme tancovat jednak podle dochovaného záznamu z HS 1958 A. Čambalové a M. Miškeříka (také muzikant – primáš), ale hlavně různá podání Zd. Jelínkové s Vl.Klusákem, Jurou Mičkou, Petrem Jelínkem v čase tak, jak zůstaly zápisy zachovány. Od Martina Zemana, po výše jmenované v monografii Zd. Jelínkové z roku 1983, kde jsou čtyři zápisy tance A. Čambalové a M. Miškeříka podle filmových snímků od roku 1946 do roku 1952.

Těším se na aktivní a připravené tanečníky a tanečnice.

Jan Mička. 3. 4. 2018
http://vonica80.cz/jan-micka

Autorem pérovek a akvarelů je Aleš Černý
(
dlouholetý partner Zdenky Jelínkové a milovník Horňácka)

O tancích z Moravských Kopanic

Připravovaný seminář výuky hrozenských a čardášů z Kopanic v ZK 204 ve Zlíně se termínem 21. 10. 2017 trefil do druhého dne voleb do Parlamentu… Co dělat, náš termín jsme veřejně ohlásili již v březnu, kdy se o volbách mluvilo, ale tehdy ještě bez termínu. Troufám si tvrdit, že zájemcům o tancování to vadit nebude a odvolí už v pátek.

Obsah výuky je jasný. Tak, jako letos v březnu při semináři sedlácké s Horňácka bude výrazným znakem úvodní části semináře užití archivních filmových záznamů význačných interpretů: Tentokrát bratrů Josefa a Fr. Lebánkových z Vápenic a z Vyškovce Št. a Fr. Šopíkových. A také archivní záznamy autentického muzicírování manželů L. a Št. Sopíkových a „Kopanického tria“ z Vápenic.

Tito tanečníci a muzikanti byli ústředními postavami pro zápis tanců z Kopanic, který Zdenka Jelínková pro nás a pro pravdivost budoucí interpretace zaznamenala na papíře, ale především na filmovém pásu, tehdejší skutečně dochovaný taneční styl autentických nositelů hrozenských i čardášů s lokalizací jejich narození resp. žití. 

Citace a věrná rekonstrukce jejích zápisů z období let 1950 – 1957 a výuka tanců podle těchto písemných i vizuálních záznamů bude základním a nosným prvkem k pochopení jednotlivých odlišností jak podle osad, tak podle jednotlivých tanečníků, stylu, temperamentu, ovlivnění slovenskou stranou (Vyškovec, Lopenické Bošačky, Kykula), podle taneční dovednosti  – zkrátka jejich umu.

Taneční seminář horňácké sedlácké byl v pátek, večer jsme měli s brněnským Slováckým krúžkem společnou besedu a čas na výuku podle původní interpretace tanečníků ze třicátých let byl velmi krátký. Proto se k sedláckým podle strýců Buláně, Zemana, Kohúta, Šáchy některou sobotu určitě v dohledné době vrátíme. I ke starosvětským sedláckým s Vladimírem Klusákem, Petrem Jelínkem a Jurou Mičkou.

V červnu roku 1947 ve Starém Hrozenkově po pověření místního učitele Josefa Kopunce národopisným referentem došlo Zemským národním výborem v Brně k vyhovění žádosti o založení Slováckého krúžku, na první jeho zkoušce se zájemci sešli až 22. 1. 1948. 

Josef Kopunec  se tak stal prvním choreografem, vedoucím krúžku i primášem. Byl však také sběratelem písní z Kopanic, rukopis své sbírky později odkázal rodině Gabrhelů (Gajdoši z Kopanic).

Přestože se Slováckým krúžkem (později přejmenovaném na soubor Kopaničár) občas vystupovali také „staří“ tanečníci – např. výše jmenovaní Fr. Šopík i Josef Lebánek, lze již od poloviny padesátých let sledovat rozdílnost mezi interpretací hrozenských i čardášů v krúžku, kam od jeho začátků chodila zásadně mladá generace, a stylem tancování původních nositelů taneční tradice. 

Zdenka Jelínková výslovně na str. 18 své sbírky kopanických tanců z roku 1957 (zápisy sběrů interpretace autentických nositelů od roku 1950 do 1957) rozděluje tanečníky na starší a mladší generaci, se zásadním popisem rozdílů: taneční krok starší generace je vyhraněný, rázný, a razantní, na pološpičce přiklepnutím (přiražením) holínky ohnuté zánožmo k noze stojné u tanečníků při víření doleva (v čardášovém držení ), zatímco u mladší generace tanečníci  nepřirážejí druhou nohu, nejdou na pološpičku (točí přes celé chodidlo, u tanečnic je v obou případech styl víření mírnější. Dalším rozdílem interpretace mladší generace oproti starší je stejný kroj tanečnice i tanečníka (např. při hrozenské v polootevřeném víření, oba jdou naskakovaným (podtrhávaným krokem), CH dopředu, D dozadu, zatímco u starší generace je krok CH a D stylově rozdílný. 

Citace ze zápisu Zd. Jelínkové, str. 12, hrozenská, víření páru doleva, krok CH: 

„1. doba – malý krok vnitřní levou nohou s obratem 45° vlevo s nepatrným podhmitem v koleni, druhá noha zánožmo zevnitř (kolena u sebe)

2. doba – otočení na noze výkročné podtrhnutím paty doprava s napnutím v koleni asi o  45° vlevo, druhá noha prudce přinoží a došlápne těsně vedle nohy výkročné, chodidlo buď těsně vedle nohy výkročné nebo mírně vysunuto vpřed. Noha v koleni napjatá.

Výřivý pohyb je strohý, víření prudké, po přiražení druhé nohy vždy jako by se pohyb poněkud zastavil. Tančí-li se v holínkách, je krok ráznější nežli v krpcích nebo papučích.“

Dravost, ráznost a razanci popisuje Zdenka Jelínková jako výrazný odlišný styl také u interpretace „dúpané“ z Lopeníka manžely Michalčíkovými (str. 20). 

A stejně tak, jako je drsný a razantní taneční autentický projev, tak podle Zdenky Jelínkové a především podle zápisů a sběrů Joži Černíka byl drsný, někdy až vykřikovaný (podle situace a „stavu“ tanečníků a zpěváků) styl zpěvu hrozenských, především z horských osad. 

Srovnání stylu tance i zpěvu výše citovaných interpretů s obecně prezentovaným stylem Kopaničáru (první filmový klip se záznamem hrozenské a obtáčané a Strážnických slavností v roce 1957) ze šedesátých let,  a dá se říci, že až dodnes, koresponduje se zápisem vyjádřeným Zdenkou Jelínkovou ve sbírce z roku 1957 na str. 13:

– CH: povolení vnitřní nohy v koleně do podhmitu, našlápnutí měkce celým chodidlem na zem, atd.

„Tento krok jeví známky určité degenerace – není tak výrazný jako první z uvedených kroků (str. 12). Běhové kroky: levou se našlápne na přední část chodidla s mírným nadnesením v koleni, pravá na přední část chodidla, ale bez nadnesení v koleni. Tímto krokem tančí většinou mladší tanečnice.“

A znovu v bližší charakteristice tance na str. 17, 18: oddíl D.:

„Ráz tance je živý, taneční projev živelný i u dívek. Zpěv je hlasitý, silně vyrážený.   Taneční krok je u chlapce ráznější než u dívky. V tanečním kroku je rozdíl mezi staršími tanečníky a mladší generací. Krok starší generace byl vyhraněnější, ráznější. U mladší generace se přizpůsobuje dívčí krok vířivý kroku chlapeckému (vlevo i vpravo). U víření vlevo (i v čardášovém držení) je nyní u obou krok měkčí, chlapec nepřiráží druhou nohu s ohýbáním zámožmo. Víření končí dnes pouze jednoduchým nebo složitým „zvrtem“.“

Podobně dynamicky a razantně popisuje Zdenka Jelínková styl tancování prechýtaného i prešlapovaného čardáše, i hrozenských, také v doprovodném textu v Antologii NÚLK, Díl VII., část 1., A. Moravské Kopanice s tím, že oproti živému a dynamickému tancování ve Vápenicích, Vyškovci či Lopeníku je tanec ve Starém Hrozenkově poněkud mírnější (str. 8, 9).

Tento mírnější způsob/styl  interpretace, jak jej popisuje Zdenka Jelínková ve sbírce z roku 1957 a označuje jako styl mladší generace, se dochoval do dnešních dnů jako styl, jímž tancují tanečníci současného Kopaničáru, předváději jej také tanečníci generace devadesátých let v předmětné Antologii z roku 1996. A kopírují jej ostatní soubory, co se o interpretaci tanců z Kopanic na scéně s menším či větším úspěchem pokoušejí, včetně užití krojových součástek hrozenského kroje.

Podle mého názoru se tak do scénické interpretace hrozenských a čardášů z Moravských Kopanic dostala nivelizovaná a zkreslená verze původního stylu autentických nositelů tradice: Na tancování Šopíků, Lebánků, Kročilů, Michalčíků, Machalů, se zapomělo… (viz výše). Jak píše o způsobu tancování mladých  Zdenka Jelínková: “ Tento krok jeví známky určité degenerace…“ (str. 13 sbírky z roku 1957). Bohužel se mně jeví, že měla na mysli tanečníky tehdejšího Slováckého krúžku…

Stačí. 

Účastníkům semináře bude při registraci účasti nabídnuta k objednání brožura sbírkových záznamů na papíře resp. v elektronické podobě: Jsou to textové přepisy terénních záznamů archivních filmů autentických nositelů tradice, přepisy interpretace tanců z osobních videozáznamů interpretů tanců z Kopanic, atd.

Stejně jako při semináři Sedlácké z Horňácka bude také připraveno datové DVD s archivními vizuálními záznamy, vlastními záznamy tancování kopanických tanců Kopaničárem, Olšavou, Hradišťanem z poloviny osmdesátých let a mým vlastním záznamem školení tanců z Kopanic z roku 1987 v Bojkovicích, na kterém jsem se Zdenkou Jelínkovou spolupracoval. Také toto DVD bude možné při registraci účasti na semináři objednat.

Moje tajné přání?

Abychom si hrozenské podle stryků Lebánků (Franty i Josefa), podle Franty a Terezie Šopíkových i dúpanou z Lopeníka podle manželů Michalčíkových (jak se bude každému hodit jejich styl k vlastnímu naturelu) zatancovali a zazpívali společně na prvním pátku třeba v březnu příští rok se všemi z Vás, co Kopanice nosíte v srdci. Aby i prechýtaný čardáš měl znovu v sobě to, co tryskalo při výměně tanečnic mezi tanečníky a při „úvrati“, a měl to, co nejen mně u mnoha souborů na scéně chybí: emoce, srdce, zaujetí, živost, razanci, dravost a dynamiku. To jsou Kopanice!

Jan Mička, 11. záři 2017

HS 2017 60 výročí Jan Mička

Horňácké slavnosti pošedesáté, Velká nad Veličkou, 22. července 2017

Přidávám několik obrázků ze sobotního pořadu na Strážné Hůrce, jak šel jeho čas. Ze scény i z předscény. 

Ostatní pořady jsem (kromě Supího škreku) nestíhal… Co mě večer oslovilo a naopak rozladilo? Potěšili neustále dorůstající primáši – pro tentokrát přímo v této roli na scéně stálo šest, v roli zpěváků další… a také stále se rodící malí zpěváčci (s velkým hlasem). Osmdesátníci v pěvecké kondici, Martin Čambal a Jaroš Hrbáč zpívali skvostně. 

Rozladilo mě (a kolem sedící Veličany také) agresivní průvodní slovo režiséra a jednoho z průvodců pořadu Břeti Rychlíka, jím nezvládnuté nástupy účinkujících na scénu. Dokáži ocenit Rychlíkovu invenci a kreativitu, ale jeho chování a absence pokory k účinkujícícm i k divákovi jsou neomluvitelné. Doufám, že mu to Veličané spočítají…!

Potěšila sezpívanost velického ženského sboru, dlouho jsem je takto neslyšel, a také se mně líbila bezprostřednost aktérů v sekvencích ze svatby Suchovjanů.

Hybridy strážnicko/horňáckého verbuňku „Jožíčkových koňů“ mě vždycky vybudí, ale tentokrát po jarním rozhodnutí udělat ve Zlíně konečně školení o stylu horňáckého verbuňku a odzemku doufám, že se k nám na jaře 2018 připojí i Lipovjané a podle starých filmových sekvencí si konečně vyberou, zda budou tancovat horňácký verbuňk po horňácky, anebo po strážnicky jako Jožíček. Marně jsem dodatečně pátral také po Lipovské starosvětské, kterou údajně zapsala Zdenka Jelínková, aspoň tak to řekl Rychlík na scéně. Nemám nic proti interpretaci lipovské sedlácké, jejíž styl a figury si vymysleli, v podání tří párů na scéně, ale ohánět se Zdenkou Jelínkovou bylo podle mého už nad míru. Nic takového Zdenka nikde nepublikovala, na to dám vlastní hlavu (viz např. monografie Horňácká sedlácká, OKS Hodonín 1983, str. 337, 338).

Fascinuje mě, už desítky let, chlapský zpěv a horňácká muzika, desítky let marně doufám, kdy se konečně vrátí zpátky do horňáckých dědin také taneční umění (odchodem Petra Jelínka degraduje, to Veličané vědí). Vím, je to náročné, učit se tancovat, chce to čas a pokoru – ale jak může muzikant zahrát pod nohy tanečníkovi, když sám tancovat sedláckou ani verbuňk, ani odzemek, nedokáže?! Jsou učitelé, kteří mají status, aby naučili znovu tancovat ty mladé, jak to uměli ti staří? Jsou, ale chybí jim ten „horňácký status“. Nějak to nechápu – Veselané a Pražáci – a nic…

Právě na několika desítkách sekund filmových klipů z prvních ročníků Horňáckých slavností, které se naštěstí zachovaly (některé ukázky Rychlík použil na předscéně), je prokázáno, že starosvětskou sedláckou tancoval s A. Čambalovou vynikající primáš Martin Miškeřík, cifruje a odzemek tancuje primáš Martin Hrbáč jako jinoch, verbuňk tancuje také Luboš Holý, který svého času za studií primášoval studentskou kapelu. Dušan Holý je profesorem etnomuzikologie, ale jeho horňácký odzemek z Kašlíkova filmu z roku 1943, z filmových záběrů ze slavností 1956 a 1959, je (mohl by být) zásobárnou cifer i stylu pro jeho následníky.

Na klipech ze strážnického zámku z roku 1962 tancuje sedlácké se strýci Buláňem a Šáchou strýc Tomáš Kohút, nejprve houslista, později jako jeho otec píštělák, s neopakovatelmými ciframi a elegancí.

A konečně z novější doby: taneční um v horňáckém odzemku předvedli na nezapomenutelném večeru HS 1987 Martin Hrbáč, Jura Slovák a Jura Šácha. A Jura Slovák ještě o rok později… 

Skvosty. Emocemi nabité, měly by být podkladem pro změnu přístupu Horňáků k tanečnímu umění. Také toto – absence pokory zpěváka a muzikanta k potřebě umět tancovat mně také už mnoho let trápí… Mnohé „tanečníky“ to skoro netrápí… řekl bych, když je vidím na scéně, zlomené, bez ducha, bez emocí, bez výrazu.

Jura Šácha tyto klipy už po mně chce mnoho let. Dám mu je, aby ti mladí, před kterýma se bude chlubit, viděli, že ti muzikanti opravdu uměli aj tancovat! Těm současným tanečníkům a muzikantům potřebu umět tancovat snad názorně předvedli muzikanti z hostujícího souboru z Brezové pod Bradlom – ti mě také potěšili – ukázali, jak bezprostředně a přirozeně se má na scéně tancovat.

Starosvětská sedlácká v letošním podání „leklé ryby“ mě věru ani trochu nepotěšila (ostatně jako vloni) a Pavlem Zemčíkem pouze naznačené cifry odzemku nepřesvědčily ani diváka. Kde jsou ti mladí?!

Měl bych skončit pozitivně: Těším se, že na scéně Horňáckých slavností uvidím „vystreté“ tanečníky, nabité energií, emocemi a umem. Uměním, které pokorně, znovu, převzali od svých předků. A tak, jak se pyšní (doslova) svým krojem a písničkami, a muzikou, se budou pyšnit také uměním zatancovat „po horňácky“ sedláckou, verbuňk, odzemek. A že tu pokoru, a chuť, znovu se to naučit, v sobě najdou…

©Jan Mička

Galerie foto: HS 2017 60 výročí Jan Mička

Supí škrek 2017

Supí škrek 2017, Válcový mlýn, Velká nad Veličkou, 22. července 2017

Fotky by mohly být bez komentáře… na začátku je na fotkách vidět, že prší, naštěstí jsem palazór jen přinesl a odnesl. Na každém chlapovi je vidět, co říká, jak to říká a jak si věří (schválně nepíši zpívá, akorát Jakub Motyčka klame výrazem). Můj favorit: Karel Fajmon, jednoznačně, i když jsem měl „v akci“ spoluzpěváky z hroznolhotského sboru Miru Lukáše a Zdeňka Procházku.

Kdo vyhrál ani nevím, i když se Jura Moravec snažil uhrát vyhlášená pravidla až do konce zpívání, vlastním tělem bránil soutěž proti vetřelcovi „nelsonem“, nepovedlo se… Aspoň jsme si všichni ověřili, že i ti Pražáci nejakú tú sedláckú také zazpívajú…

Tentokrát opět došlo (jako každým rokem) k výkladu pravidel „ad hoc“.  Pokud si pamatuji, tak nebyla přijata sedlácká v tónině d mi, údajně se vyděluje z přijatého úzusu (Franta Sup mně šeptal do ucha, že spíš proto, aby to zpívání sedláckých netrvalo do rána). No, i když si všichni myslíme, jak se vracíme zpátky do folkloru (ano, v jeho druhé existenci, na scéně, pro diváky) je to všechno trošku jinak. Ale nechť, kdyby tolik života, emocí, umu a znalosti bylo všude kolem nás – to by bylo! 

© Jan Mička

Galerie fotoHS 2017 Supí škrek Jan Mička a HS 2017 Supí škrek ČB Jan Mička

Kačenka

Další z objevovaných scénických čísel z doby před desítkami let. Zveřejňuji je jednak proto, abychom si krásné časy připoměli, ale také z důvody inspirace, pozitivního naladění, přicházejícího jara…

Balada s nádhernými melodiemi z Hornácka a ze Strážnice na 26 slok.

Rozhodování mladé ženy na prahu života. Těžké, morálně složité, pro mladé dívky pochopené až ve vlastním životě a s vlastními dětmi, jak se přiznaly po desítkách let.

Pro mě to tehdy byla výzva. Vonica měla vynikající zpěváky, tanečně i technicky nesmírně zdatné tanečníky, mnozí měli osobní a velmi úspěšnou zkušenost v hlavních rolích inscenací Malé scény, soubory kolem nás přicházely s novými nápady a choreografiemi … 

Je v našem podání záměrně a důsledně scénický – a moderní, výrazový tanec. Nic víc, nic míň.

Kačenku jako píseň neumí dnes zazpívat téměř nikdo, v interpretaci musí být prožitek, pochopení, vhled, pokora. Třeba jak ji hraje Jožka Kubík III., a jsem měl tu čest a štěstí slyšet Kačenku v jeho podání také na scéně Horňáckých slavností.

To stejné musí do tance vložit tanečníci.

Dodnes si neskromě namlouvám, že „moji“ tanečníci interpretaci zvládli a že Kačenka nebyla tak úplně špatná choreografie… 

Vzpomenete si, kolik času jsme věnovali pochopení psychologie „poskvrněné“ ženy i chování a očekávání jejího okolí?

Tuto inscenaci jsme předvedli při příležitosti 50. výročí Krůžku Moravských Slováků ve Zlíně, oproti premiéře z června 1989 trošinku jinou – především v mnohem lepší formě Jitky Slavíkové a Jiřího Gavendy v sólových partech zpěváků. Kačenku si s pokorou odehrála Vlasta Gavendová, Tři pány si zahráli Zbyněk a Libor Zemanovi s Jiřím Pařilem. V dalších iscenacích se sólové party obměňovaly, Kačenku si myslím v rožnovském skanzenu zahrála také Katka Žáková…

Když se teď dívám na naše krásné mladé tanečnice, tak si říkám, že jsem na ně měl být hodnější… 

Byly to krásné, velmi plodné a úspěšné časy (myslím v mé choreografické kariéře), i když nesmírně vyčerpávající.

Díky za ně Vám, moje tanečnice, tanečníci i muzikanti!

JaM

Malé a Velké Kopanice

Jsou to dvě spolu nesouvisející tanečně pěvecká čísla z poloviny osmdesátých let, tzn. rovněž třicetileté…

Pro ty, které zajímá vznik choreografií, resp. námět, připomínám, že jsem tehdy nabídl Zdeňce Jelínkové, že  spolu s Jiřím Tesařem budeme pro Etnografický ústav resp. Krajská či Okresní střediska, která spoluorganizovaly taneční školení na Valašsku a Slovácku, zaznamenávat průběh školení. Bez nároku na odměnu. Dostal jsem se tak právě k těm záznamům, které nám např. sloužily jako vizuální podklady nácviku kopanických tanců podle Lebánka, Kročila, Šopíků, atd.

Také jsme s Jiřím natáčeli některé pořady Strážnických slavností, nejprve verbíře, Jiří pokračoval i později po ukončení činnosti v Domě kultury.

Mám také některé záznamy pořadů Horňáckých slavností, chystám se sem vložit také již historické záznamy horňáckého odzemku s Jurou Šáchou, Jurou Slovákem, Martinem Hrbáčem, a také starosvětské se Zdeňkou Jelínkovou, Petrem Jelínkem, Jurou Mičkou…

Myslím, že je třeba znovuobjevovat skvosty, které by nám všem měly být vzorem, inspirací, povzbuzením, a někdy i pojistkou či korektorem.

Zpátky k interpretaci hrozenských: všimněte si, jak důsledně se Petr coby „Lebánek“ drží svého partu, jak Libor zvládá zakopávaný krok doleva, Šopíkovské držení i přešlápnutou změnu směru…a jak důsledně si také Vlasta ? s Jurou Pařilem drží „protirytmus“.

Muzikanti na hrozenské vždycky po předzpěvu, který byl v pohodě, zvedli tempo, ale tempo závěrečných přehrávek na prechýtaný čardáš už je vražedné a jen díky perfektní taneční technice to tanečníci i tanečnice utancovali. Ale vzpomínám si, jak jsem za scénou trpěl nemouhoucností…

S těmi světelnými kiksy techniků vždy skřípu zubama a vrchol tomu dodá opona zatažená před děkovačkou…

A raději už dál nemyslím na následující výstup „mých“ tanečníků s jiným souborem. Je to 29 let… a je to za námi. Třeba je sem zveřejním všechny, pro pořádek, tj. i Hradišťan, Olšavu atd.

Také tato dvě čísla byla součástí Kopanické suity ze soutěže v Uherském Hradišti v roce 1987.

JaM

Zbojnické na scéně

Toto chlapské téma bylo, je a bude atraktivní pro scénu a je a bude především výzvou pro tanečníky. Myslím opravdové tanečníky, s taneční technikou takovou, že náročné figury odzemku, i akrobatické prvky, nezbytné pro úspěch na scéně, budou v jejich podání lehoučké, skoky vysoké, palice důrazné, cifry přesné … 

Nezbytnou výbavou úspěchu tanečníka musí však být také umění zpívat. Že každá děvčica takového tanečníka sleduje a vnímá se zálibou (a možná i s očekáváním, či nabídkou ženských atributů, to já dodnes nevím, neboť jsem v té době už zbojnické sám netancoval a se zážitky tohoto typu se mně chlapi nesvěřovali).

Když jsme si před – dnes už třiceti léty (ano, tento znovuoživený klip je z roku 1988) řekli, že pro uherskohradišťskou soutěž budeme bez ohledu na tehdejší situaci s hodnocením folklorních soutěží připravovat pásmo pro diváky, věděl jsem od začátku, že nosným scénickým prvkem pásma budou tyto zbojnické.

Diváci – a byli to v plném sále hradišťského Klub kultury především členové ostatních souborů a diváci velmi poučení a znalí – nám svoje pocity spontánně vyjadřovali během celého našeho více než dvacetiminutového bloku.

Bez ohledu na to, že porotcům se později zdálo, že nám chyběla „psychofyzická příprava“, že jsme použili do kopanického čísla figury odjinud (ano, kroje byly kopanické, písničky rovněž), že použité „hajduchové“  figury byly z Lašska, že odzemkové figury byly takové či makové… (zápis z hodnocení poroty mám někde v archivu).

Ano, inspirací mně byly různé zdroje, ale tehdy to byl, a to opět po mnoha letech potvrzuji, vzdor a ignorance vůči jakýmsi „předepsaným“ normám, uplatňovaných porotami, které podle našich tehdejších dojmů (i skutečností) naše kvality i kvality scénických prezentací podhodnocovaly. Tečka.

Ani ve snu mě tehdy, ani o mnoho let později, nenapadlo, že se k tancování na stará kolena vrátím já sám, že se mnou se na scénu vrátí podstatná část tehdejších tanečníků a tanečnic, a že si tanec budeme užívat. Jen tanec!

A tím se také stalo, že na stará, ale naštěstí stále ohebná, kolena, tancujeme v nových kopanických krojích, originálních s ruční výšivkou, že ty „Kopanice“  já sám budu znovu studovat ještě úporněji a podrobněji, než tehdy, a že se znovu, v současnosti již potřetí, vrátíme na scénu se zbojnickými!

Tentokrát adekvátně našemu věku a v duchu pokornějšího vnímání skutečnosti (poroty ani soutěže „zatím“ nejsou – i když je to určitě škoda, jinak by ty hrůzy, co kolem sebe vidím, a co jejich „tvůrci“ plodí, nemohly vzniknout) si dovolíme jen to, co cítíme, že je správně. A správně je to tak, jak hluboko a jak daleko dosáhnou vaše/naše znalosti, jak hluboko je ve vás/nás vžita potřeba zpětné vazby a zda v nás ještě zůstalo alespoň něco z dřívějších tanečních a technických kvalit, pro scénu zásadních.

I proto, i kvůli inspiraci, i kvůli furiantství, jsem tento starý klip zveřejnil.  A přidávám omluvu za nepřesný časový údaj v hlavičce klipu: Uherskohradišťská přehlídka nebyla v roce 1987, ale o rok později, zážitek pozitivních – a paradoxně i negativních emocí, máme v sobě všichni. Naše výkony na scéně byly excelentní…ale to potom někteří z nás nesli velmi těžce. Dnes je to pryč, ale máme za sebou zkušenost, co se neztratí a nezapomene do konce života.

A na ty nové zbojnické s „Lebánkem“, Lexou, Liborem, Jardou a dalšími chlapy, s ozembuchem, gajdami, které už jsou na spadnutí a určitě v květnu půjdou na scénu, se opravdu těším!

JaM

Postřehy ze 70. strážnického festivalu

Je současný folklor obrázkem, anebo jde o duševní bohatství, které nám naši předkové předali? A my v něm tu duši ne a ne najít!

První odpovědi jsem v sobě hledal po skončení pátečního pořadu na Bludníku: Uprkův kraj – autorka Magda Múčková. V podstatě jsem kvůli němu (a také kvůli pátečním „obrázkům“ ve skanzenu) do Strážnice jel. A tak trochu očekával, že se dočkám, co z duše mého – Uprkova kraje na mě zapůsobí, čím mě můj kraj osloví, které osobnosti, kamarády, přátele, na dálku, na jevišti, pozdravím. Mohu konstatovat, že k oslovení nedošlo, některé kamarády jsem stihl pozdravit ještě před pořadem, duše zůstala zavřená. Jura Jilík se tak snažil… Na mě jeho slovo v kontextu s tím, že nedošlo k propojení obsahu a formy, nezapůsobilo. A mrzí mě to. 

http://festivalstraznice.cz/uprkuv-kraj-pa-20-30/ (Tady je odkaz na informaci z programu festivalu)

Zůstalo jen u obrázků. Forma, forma, forma. Hledal jsem tam tu duši, emoce i srdce, odkaz jsem našel výjimečně u verbířů, u Vlastíka Ondry a jeho koledníků, u Vlasty Grycové. 

Po několikáté pročítám záměr dramaturgie pořadu: „Co se stane s dědictvím předešlých generací?“ zní otázka, a hned za ní pesimistická předpověď/odpověď: „Bude jistě dost těch, kteří je vymění za vstupenku do cirkusu moderní doby.“

To, že je vymění za modernu je přece normální! Bude-li těchto rádoby vykladačů pesimistické budoucnosti víc, pak si budeme myslet, že toto je pravdou… Skutečností je přece pravý opak: Do Strážnice dnes jezdí opravdu milovníci folkloru a hledají stejně jako já odpovědi na mnohé otázky, a nejen ze života či vymírání folkloru. 

Milý Juro, v tradici se dá najít cesta, ale musí ji pro scénu hledat především dramaturgové a inscenátoři pořadů na festivalech, jako je Strážnice. Klamu folkloru bohužel podléhají ti inscenátoři, kteří odkaz lidové tradice do současné, moderní doby nepochopili, kteří zapomněli, možná jako svého času Dr. Rutte (který chtěl do kopanického domku v projektu zlínského skanzenu svého času nastěhovat Kopaničáry tak, že si budou žít postaru včetně tkaní sukna, svépomocného ušití oblečení a chovu ovcí, a návštěvníci skanzenu je, s prominutím, budou chodit očumovat…), že současný svět žije jiný život a že tradice jsou duše a ne forma.

Skutečností také je, že to, co se ukazuje na scénách strážnického festivalu, už dávno folklorem není. Zaříkávání z Kopanic slýchám už mnoho let jen na scéně, Vlčnovská jízda králů, ač chráněná glejtem Unesco, je bohapustá komerce (prachy, prachy, prachy, naposledy jsem tam s chlapským sborem zpíval 31. května, mám to znovu na vlastní oči, uši, i nervy při výjezdu z dědiny po účinkování) a povrchní freska, atd. Na scéně folklor přestává být folklorem, to všichni, co se jím do hloubky a s pokorou zabývají, dávno ví. A přesto rok co rok někteří autoři strážnických pořadů oblbují nebohé návštěvníky i zapálené „folkloristy“. Buď oslněním formou folkloru či nepochopeným obsahem tradice a nekritickým zbožňováním (i dnes, představte si!), anebo lkaním o tom, jak už to není, co to bývalo… 

Uprkův kraj je pro mě krajem mého dětství. Narodil jsem se v domě, kde měl Joža Uprka svůj první ateliér a kde chystal své první papírové skicy, z nichž mu mnohé (podle jeho dcery B. Novákové) jeho domácí „tetička Větříščena“ použila na čerstvě vydrhnutou dlážku. Zahrada Uprkovy vily byla naším dětským „čarovným lesem“. 

Uprka byl ve Lhotě doma. Nepochopil jsem, proč tedy v dramaturgii pořadu chyběl zástupce z Hroznové Lhoty, z těch minimálně čtyř souborů, co ve Lhotě aktivně působí. Scénicky jsou stejně kvalitní, jako soubory, které v pořadu Magdy Múčkové z Hroznové Lhoty, účinkovaly. A dozajista by splnily i režijní záměry (například – dramaturgie dvou hlavních pořadů na Bludníku by se vyhnula trapnému a zbytečnému zařazení stejných souborů, stejných scénických výstupů, totožných interpretů, u bohužel, téměř totožného inscenačního záměru dramaturgie a režie pořadů Uprkův kraj v pátek a Kde domov mů(o)j v sobotu, i když je to v informacích o pořadech „okecáno“ velmi vzletně. 

Odpověď znám: Autor pořadu má výsostné právo zvolit si podle dramaturgie pořadu takové účinkující, které sám chce. To už vím z osmdesátých let… Tečka. Ale odpověď resp. zdůvodnění Magdy, proč do pořadu žádný soubor z Hroznové Lhoty nezařadila, mně skutečně zajímá.

Trochu jsem si v pátek popravil chuť při sledování hrátek na stadionu Zahrada, spontánní reakce publika na scénky několika českých souborů, radost, nadšení, kvalita taneční techniky i záměru inscenace (to opravdu byly inscenace) – ostatně jako u českých souborů vůbec…

Bohužel, musím konstatovat chybějící taneční techniku téměř u všech tanečníků (tedy chlapů) moravských souborů, většinu verbířů nevyjímaje.

http://festivalstraznice.cz/male-hry-a-velke-hricky-pa-22-30/

David Pavlíček, který s Rosénkou inscenoval dvě humorná čísla, má rukopis jasně čitelný, pro mě byla „Konina“ tím dotaženějším a divácky velmi atraktivním. Tady je to jednoznačné – scénický folklor může mít miliony tváří a každá inscenace bude mít smysl, myšlenku, výpověď i divácký úspěch (o ten přece na scéně jde!), a nemusí to být pateticky podle scénáře či formy pořadu Uprkův kraj, aby to byl stále scénický folklor ve všech jeho významech, módech a výkladech.

Škoda, že jsem měl v sobotu jiný program, inscenace Příběhu zbojníka v podání vojenského souboru Ondráš v režii Martina Packa bylo určitě to nejlepší, co dnes v současném scénickém folkloru je možné vidět, slyšet a zažít. Snad si to užiji někdy jindy, ohlasy jsou obdivné. Premiéru si toto divadlo/inscenace odbylo teprve v květnu. Martin Pacek je scénáristou a režisérem folklorních resp. divadelních inscenací s folklorními motivy bez konkurence. Jeho folklorní inscenace mají nejen duši, mají výpověď, myšlenku, jeho práce s interpretem je profesionální se vším všudy. Jak bych přál všem, aby jeho filozofie, pokora k práci, i um se dostala „mezi lid“, především moravský „folklorní“!

http://festivalstraznice.cz/pribeh-zbojnika-so-23-30/

Hlavní sobotní pořad na Bludníku jsem viděl nejprve na přeskáčku v přímém přenosu v TV a dnes ze záznamu a nestačil jsem poprvé i podruhé nesouhlasně kroutit hlavou. I nad tím, jak špatně pracuje štáb ČT a jak diletantsky, bez scénáře v ruce, stříhač či režisér stříhá záběry. Je na tisíc procent jasné, že je mu to, co z toho záznamu vyleze, totálně ukradené, včetně trapárny při rozhovoru s režisérem pořadu před jeho začátkem.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11141158667-kde-domov-mu-o-j/31529232015

Opakuji znovu: stejní interpreti, stejné výstupy, obdobná dramaturgie i stejné scénáristické přístupy Magdy Múčkové i Juraje Hamara v obou hlavních pořadech… Pokládám to za trapné a špatné a lituji diváky pátečního pořadu, kteří totožnost zjistili „ad hoc“ až v průběhu sobotního pořadu na Bludníku.

http://festivalstraznice.cz/kde-domov-muoj-so-20-30/

Co je odlišné: Juraj Hamar tvrdí, že strážnický festival se vyznačuje právě novými cestami, podobami a možnostmi inscenování folkloru na scéně a že jubilejní ročník je výzvou, tedy že jeho pořad je komponovaný jako scénická freska, a jako „výběr obrázků“… atd. bla, bla, bla. Podle jeho slov 590 účinkujících ze 40 souborů tedy předvádí scénický folklor! Oproti patetismu Jury Jilíka a Magdy Můčkové teoretické pochopení, scénicky však pořad vyzněl úplně stejně jako ten páteční: plochý, popisný, bez nosného motivu (motivů bylo „milion“), který musí mít každá inscenace na scéně, jinak se obsah, myšlenka, záměr rozplizne anebo rozpadne.

Naplno se ukázaly rozdíly taneční techniky profíků SĹUKU a amatérských odzemkářů při výstupech následně za sebou, i snaha spojit nespojitelné a inscenovat něco, co je ověřeno, že inscenovat nelze.

Nejsem sám, komu by méně souborů, ale s kvalitními interprety, přinesly hlubší zážitek, a režijnímu týmu by odpadly starosti, jak zvládnout interprety, kteří nemají základní znalosti pohybu na scéně a není čas je doučovat za jednu zkoušku.

Reprezentativní výběr se nepodařil. Aspoň jsem při podrobném zkoumání programu přišel na to, proč je ve Strážnici SĽUK (díky za něj!), a že Kašava, resp. část její Smrtky, doufám, ukázala, jak se může – má – folklorní motiv na scéně inscenovat!

Výzva zůstala výzvou, nic nového. Ze scénické fresky zůstala jen forma, forma, forma. Obrázky bez obsahu s několika již zmíněnými výjimkami, mimořádné projevy zapsané v Reprezentativním seznamu Unesco v pořadu Juraje Hamara zešedly a jak už jsem také napsal výše, na scénu takto inscenované nepatří!

V pátek ve Strážnici jsem zkoušel fotit bez blesku, připojuji výběr. Jsou to však „jen“ fotky, tj. obrázky. Věřím, že v těch obličejích obsah a duši ucítíte tak, jak jsem to cítil při zpracování já.

jam

3.  července 2015