Ze sobotní Strážnice 2018
(několik postřehů fujinou z dálky)
Strážnickým parkem jsme prošli do skanzenu (někteří z nás se vrátili po dvaceti, někteří víc než po třiceti a Strážnické slavnosti brali jako vzpomínku na mládí).
Návrat do parku okolo stadionu Zámek (beznadějně plný amfiteátr) byl pozdě, fotky z verbířů žádné…tak jsem si to vynahradil na zkoušce padesátileté Veličky na Bludníku. Rezervace míst v první řadě, odskočení na Zahradu na přehlídku souborů v produkci folklorního sdružení a pak návrat na Bludník. Na Zahradě mě oslovily soubory s věkovým rozsahem účinkujících od dvanácti do sedmdesáti let spolu – v jednom kole… Okamžitě mně naskočila vzpomínka na festival Pětikostelí ve francouzské Bretani před více než třiceti léty: babička s vnučkou v chorovodu vedle sebe a pro mě oslovení na celý zbytek života. Choreografického. No, právě nám se toto zatím nedaří – jako bychom si vzájemně konkurovali… taková blbost – jak se něco takového může kdokoli domýšlet, je mně nepochopitelné. Ale asi v tom něco je – před třemi léty jsem se v programové brožuře dočetl, že scénické – a velmi úspěšné moderní, v duchu výrazového tance pojaté čarodenice, které jsem v premiéře se souborem předvedl v roce 1989, choreografovala – představte si – v roce 2015 úplně totožně jako já – jakási děvčica. A představe si, že to samé se mně stalo letos na Zahradě – zbojnické z roku 1987 jsem viděl – opět v totožné choreografii jako je moje – zpracované někým jiným… Že bych se byl schopen proměnit do ženské a pak zase do chlapa? Navíc mnohem mladšími než jsem? Ale já se jmenuji jinak! Muziku musím pochválit, i děvčice v ní.
Na Bludníku paráda: Velička v plném obsazení konce osmdesátých let (i z pozdějších, musím připustit).
Muzika Petra Obucha a tanečníci – mladí, staří – i velmi staří, ale plni energie, elánu a především umu z Brezové a okolí Myjavy. Vycpálkovi v duchu odkazu Aleny Skálové – viděl jsem v tom Choreu Bohemicu blahé paměti. Elegantní Jasénka, mladistvá, energická a vtipná Kašava včetně nástrojového obsazení (Albert Vyoral na hrábě). Vzpomínka na Hlubinu ve vrcholné choreografické formě Zdeny Kyselé.
Zbytečně akademické průvodní slovo autorek pořadu (z akademického prostředí), v němž mně osobně provokovaly neustálé reminiscence na folklorní hnutí z padesátých let a nesmyslně okecávané tíhy folkloru. Jak je možné ve dvacátých letech dvacátého prvního století vytahovat na scénu nějaké současné folklorní hnutí, které ve skutečnosti neexistuje, nechápu… Představte si, já se folklorem zabývám intenzivně na souborové úrovni i aktivně přímo v rodné vsi od konce šedesátých let, a nějaké hnutí kolem mě ani neprošlo, ani se mně nijak nehnula mysl pod tíhou hnutí. Nechápu, dámy.
Absolutní vrchol programu: „zdavky“ po našem, rekonstrukce horácké svatby z okolí Litomyšle v nádherném kroji, do všech nuancí provedených detailů všech užitých krojových součástek. A že jich při svatbě se všemi převleky a svatebními zvyky je… Moje hluboká poklona Tomáši i Kateřině Hrdličkovým za choreografii i kroje: chlapi bezkonkurence ve všem, nejen beranice a fantasticky zpracované kabáty, různé typy nohavic, ale především opasky – každý s jiným vzorem. Ani se neodvažuji odhadnout, kolik to všechno muselo stát. Peněz, hledání, učení starých technik, materiály, vyšívání.
Jo, a mezitím brněnský Slovácký krúžek s vlastní interpretací kyjovských skočných (proč ne, vždyť právě tam došlo k jejich obrodě, lépe snad znovuzrození s Jurou Petrů a dalšími)…málem bych na Štěpána s ostatními tanečníky i mužáky na scéně zapomněl!
Plánovaný taneční konec s Ondrášem a SĹUKem na Bludníku nám nevyšel. Do posledního volného místečka zaplněné hlediště si užívalo atmosféru naladění z předcházejícího času, bohužel jsme netušili, co se nad námi chystá. Po jednom čísle každého ze souborů KONEC – déšť… a po půlhodině čekání konec definitivní. I tak jsme si scénický tanec i fantastické kapely užili, potěšeni, že ten ONDRÁŠ máme, že nám ho nezrušili.
Ahoj za rok.
Jan Mička
Odkaz na fotogalerii ZDE
Napsat komentář