Horňácký odzemek a verbuňk (a něco z historie o starosvětské sedlácké)
Téma odzemku i verbuňku je složité, obsáhlé a nevyčerpatelné…
Ve Vonici jsme se horňáckému odzemku naučili od Jaroška Koželuhy, rodáka ze Záhorovic u Bojkovic, ale pro nás přesvědčeného, nadšeného a pozitivního Podlužáka tělem i duší…Paradox. Do doby, než jsme poznali jeho příběh. A potom později, kdy nás na Prvních pátcích zasvěcoval do zachycení posledních zbytků lidové architektury sušáren, pálenic a seníků Luhačovského Zálesí, vysvětloval a ukazoval rozdíly mezi slováckými kroji. Jeho ilustrace krojového členění všech regionů Slovácka na velké mapě patří mezi skvosty – existuje ve dvou exemplářích, myslím, že ve zlínském a Slováckém muzeu. Tak tento náš Jarošek byl prvním učitelem pro Pavla Ždánského, Karla Frantu, i pro Zbyňka a Libora Zemanovy. Teprve později jsme se dostali k základnímu dílu o horńáckém odzemku a verbuňku Cyrila Zálešáka, k dalšímu poznání, i ke kritice odzemku Petra Jelínka, tehdy tanečníka Hradišťanu (tu kritiku jsem potom, co jsme se s Petrem poznali a stali se přáteli, zjemnil).
A. Čambalová a M. Miškeřík
Mezitím jsme jako mnozí absolvovali téměř všechna taneční školení a semináře o Horňácku, a Kopanicích a Strážnicku… se Zdenkou Jelínkovou. Akorát ten odzemek nebyl. Odkaz Zdenky Jelínkové pro budoucnost se nedá popsat slovy a nejde kvantifikovat jeho hodnota. Je nevyčíslitelná. Děkuji právě jí z celého srdce, že byla tak kritická k deformacím a naplaveninám a především jí děkuji za podklady, které z její přebohaté aktivní činnosti mám buď přímo od ní, nebo z jejích odkazů na zdroje. Vím, že to, co po ní zůstalo, zůstane v muzejních análech a my ze souborové praxe se k archivním filmovým záznamům, neboť ty mám především na mysli, nedostaneme. Už jsem to zkusil… a nic.
Aleš Černý: OdzemkárVloni jsem autentické a historické záznamy, uložené v mém archivu, i ty zaznamenané mnou amatérsky, začal po desítkách let zpracovávat k využití ke studiu a nácviku také pro ostatní souboráky – my ve Vonici jsme je měli od osmdesátých let.
Především proto, že: Zdenka už není. Není ani žádný jiný korektor, který byl měl takový status, aby na opravu deformací, nepřesností, i omylů v interpretaci základních tanců ze Slovácka, k nimž bohužel došlo také realizací strážnické Antologie lidových tanců (viz moje recenze v časopisu Folklor v roce 2004 a několikeré reakce autorů z nepochopení podstaty), došlo.
Zdenka to i při soutěžích stále opakovala: soubory (choreografové) nivelizují a deformují základní charakter a styl tanců tak, že vlastně už ani nejde poznat, odkud a z čeho, a od koho, vyšly.
Můj záměr tedy je, aby členové i zájemci o slovácké tance měli k dispozici podklady a naučili se znovu tancovat podle původních zdrojů a nositelů tradice – v mém případě jde o Kopanice a Horňácko, k nim mám nejblíže a odkud mám také autentické archivní záznamy.
S pokorou, kontextem a zpětnou vazbou k návratu k začátkům vizuálníchzáznamů taneční tradice – tj. do třicátých let a padesátých let.
Dodnes nechápu, proč do Antologie nebyly zařazené autentické záznamy skutečně původních nositelů tradice tam, kde to šlo a mělo smysl, a „stvořili se“ ze souborových tanečníků… Se Zdenkou se k rozhovoru na toto – pro mně téma nad všechna ostatní – sejdu až v nebi…
Aby bylo jasno: nemluvím o choreografii. „Choreografovat“ se dneska snaží téměř každý…kdo se v nějakém městském souboru naučil hýbat se. Vím, že někde i taneční technice. O tom to ale dnes není a nechci to zlehčovat. Jde zásadně o taneční držení, charakter a styl tance, osobité a nepřenosné figury a cifry jednoznačných osobností, i o taneční techniku. (Ujo Šaffa z Dolného Kĺčova by povyprávěl, jak se v maštali u hrantu na speciálně upravených podrážkách holínek učil „čapášovat“. Dnes na jeho počest organizují v D. Kĺčovu festival – soutěž sólových tanečníků, „Šaffovu ostrohu“.)
Odzemkář i verbíř – a vůbec tanečník – přijde-li na jeviště a postaví se do figury – může už odejít… To další bude příjemná nadstavba, protože vnímavý divák už tanečníka zažil. Ale takových je jeden ze sta…
Cyril Zálešák, str. 8, Horňácky odzemok a verbunk: „Zásada je držať trup i s hlavou úplne vystretý, vo svislej polohe, rovný ako sviečka. Celý tanec musí mať v sebe čosi výbušného, nespútaného, na druhej strane však treba zachovávať rytmus a ovládať svoje pohyby. Každý skok a pohyb sa teda robí prudko a do rytmu, výdrže musia byť úplne nehybné.“
Tuto charakteristiku je podle mého možné uplatnit na všechny tance, o které se zajímám: bez emocí, bez zaujetí, na scénu raději nelezte, říkám svým tanečníkům. Divák nestojí o vaše unylé obličeje, a přidáte-li k tomu nižádnou taneční techniku, raději mu slezte z očí.
Kdo dnes opisuje charakter držení sedláckých podle mnoha současných tanečníků z horňáckých dědin a vidí je na scéně slavností, měl by zpozornět a raději se dívat jinam… Bohužel, toto všechno na scéně vidí – tedy to, co by vidět neměl: zlomeni v pase, absence rytmu, výbušnosti, emocí. Tak, jak to ve skutečnosti bylo, je viditelné ve filmech u tanečníků třicátých i padesátých let… A taneční technika? Třeba v sedlácké je podtáček, rozcházení a individuálních nuancí nepřeberně – tedy u „tanečníků“, co umí, kterým se taneční technika nevymkla z rukou, kteří přípravu k tancování na scéně neabsolvují na jediné čtvrteční zkoušce před pátečním vystoupením (pokud tedy ve čtvrtek přijdou) – ale tancují/trénují pravidelně a poctivě tak, jak jim v odkazech zanechali jejich/naši předci…
Znovu: Zásada je držet trup i s hlavou úplně vystretý. Tedy nejen v odzemku. V sedlácké, starosvětské, verbuňku. Podívejte se třeba na lipovské verbíře – v pomalém tempu při sólovém předvádění vypadají jako Valaši v odzemku! A to pomíjím strážnické cifry, co Jožíček přetáhl z doby svého tancování v Danaji. Vzpomínám, jak se snažil, aby vyhrál v soutěži verbířů – ve strážnickém kroji a se strážnickými ciframi 1986 i 1987. A na horňáckých slavnostech 1987 a 1988 – viz „Jožíčkovi koně“ všichni jako jeden – jako Jožíček – je to horňácký – lipovský – nebo strážnický verbuňk? Můžete to srovnat – všechna tato vystoupení jsem osobně zaznamenal, jsou na DVD k semináři. Tím chci říci, že nemám nic proti lipovským verbířům – jim emoce ani technika nechybí – ale vadí mně, jak sebe i diváky uvádějí v omyl (a ti, co tu deformaci podporují, opakují, rozmnožují dnes už i do dalších horňáckých dědin by měli vědět, že nejsem jediným, komu ta vadí!)
Všichni (?) si totiž dnes myslí, že to, co tancují na soutěžích verbuňku především Jožíčkovy koně z Lipovjanu, je horňáckým verbuňkem…
Autentické záběry horňáckách verbířů z Horňáckých slavností 1957, 58: to je opravdu skutečný verbuňk po horňácky – budou také na DVD i s nádherným, propracovaným a neskutečně na cifry a figury bohatým, přemyšleným provedením Dušana Holého. Nic lepšího neexistuje a už nebude. Škoda. Zkusíte to? Paráda. Můžeme se do toho pustit – s pokorou, s taneční technikou, s entuziazmem a naplno!
Proč Valaši chtějí s odzemkem dojít až do UNESCO a horňácký odzemek vzpomíná na staré zlaté časy?
O tom se mně moc psát nechce, protože bych musel konstatovat to stejné co o verbuňku výšeji.
Na Horňáckých slavnostech 1987 se vzájemně vyprovokovali tři muzikanti: Martin Hrbáč, Jura Šácha a Jura Slovák a byl z toho jeden z nejemotivnějších výstupů, co jsem za desítky horňáckých večerů a pořadů prožil… Kdo neví: Martin Hrbáč na slavnostech na Strážné Hůrce hrával jako elév s muzikou Jožky Kubíka i s Ňorkama – jako tanečník odzemku v ročníku 1959 se s nimi mihne na DVD. Jura Šácha učil dlouhé roky odzemek děti z Veličánku, Jura Slovák je známou osobností, nejen muzikantskou.
Sešli se, a co v nich v tu chvíli bylo, zůstalo zaznamenáno. Stejně jako řada dalších pořadů Horňáckých slavností, i soutěží verbířů ve Strážnici. Na naléhání Jury Šáchy jsem jemu a Martinovi ten odzemkový skvost zpracoval do klipu a přivezl na loňské Ozvěny. Je to opravdu paráda! Jak píše Cyril Zálešák, trochu jim hapruje udržet trup vystretý, ale vše ostatní na jedničku z hvězdičkou. Také na DVD.
Snad toto jako pozvánka, která je pro verbíře trochu provokující, stačí.
A. Černý: StarosvětskáNa prvním semináři v březnu loňského roku jsme neměli čas se věnovat starosvětské sedlácké, protože čas byl krátký a následující beseda u cimbálu nás limitovala. Proto bych to chtěl tanečnicím tentokrát vynahradit: po lektorské dvouhodině starosvětské ve Velkém sále se přesuneme do Malého sálu č. 223 s pokračováním figur a taneční techniky starosvětských, abychom umožnili odzemkářům využít času co nejefektivněji až do poledne.
Budeme tancovat jednak podle dochovaného záznamu z HS 1958 A. Čambalové a M. Miškeříka (také muzikant – primáš), ale hlavně různá podání Zd. Jelínkové s Vl.Klusákem, Jurou Mičkou, Petrem Jelínkem v čase tak, jak zůstaly zápisy zachovány. Od Martina Zemana, po výše jmenované v monografii Zd. Jelínkové z roku 1983, kde jsou čtyři zápisy tance A. Čambalové a M. Miškeříka podle filmových snímků od roku 1946 do roku 1952.
Těším se na aktivní a připravené tanečníky a tanečnice.
Jan Mička. 3. 4. 2018
http://vonica80.cz/jan-micka
Autorem pérovek a akvarelů je Aleš Černý
(dlouholetý partner Zdenky Jelínkové a milovník Horňácka)
Napsat komentář