Archiv rubriky: Naši hosté

Slovácký krúžek v Brně

Slovácký krúžek v Brně

Slovácký krúžek v Brně, spolek, který sdružuje rodáky z Moravského Slovácka a všechny příznivce slováckého folklóru, ať již hudebního, pěveckého či tanečního, byl založen v roce 1908 a je tak nejstarším folklórním spolkem na Moravě a jedním z nejstarších nepřetržitě působících kulturních sdružení v České republice vůbec.

Na počátku 20. století, někdy v letech 1904-1905, se začali po různých brněnských hostincích scházet studenti brněnské české techniky, ale i jiných brněnských škol, kteří pocházeli ze Slovácka, aby si v cizím prostředí tehdy spíše německého Brna zavzpomínali na rodné obce a přitom si také zazpívali v té době již mnohde mizející lidové písně ze svého regionu, ze svých vesnic.

V roce 1908 se již schůzky slováckých rodáků staly pravidelné, tehdy se také poprvé v aule brněnské techniky objevila vývěska s nápisem Slovácký krúžek, proto se tento rok považuje za rok zrození krúžku…

Za 95. let jeho existence prošly tímto spolkem tisíce členů, kteří do něj přinášeli písně, které znali ze svého okolí, v krúžku se ale seznámili s hudebními, písňovými i tanečními projevy i jiných slováckých regionů, v krúžku se mohli setkat i s mizejícími písněmi či tanci regionů vlastních, které pak, po svém návratu do rodného kraje, zpětně předávali a tak vlastně zachovali či často doslova obnovovali folklórní bohatství té které slovácké oblasti.

Lze vlastně hovořit o jakémsi obrodném zpětném působení krúžku, které proniklo takřka do všech koutů Slovácka. Brněnským krúžkem prošly téměř všechny velké osobnosti slováckého folklóru posledních desetiletí, kteří po návratu ze studií do svých regionů po vzoru krúžku zakládali muziky, folklórní soubory a tak vlastně zachránili folklórní dědictví jednotlivých regionů do dnešních dnů.

Namátkou jmenujme alespoň některé nejznámější – z těch již zesnulých proslulé cimbalisty MUDr. Antoše Frolku a Jaromíra Běhunka, dále MVDr. Karla Bimku, zpěváka ze Svatobořic, s hrdinským pěveckým projevem, jemuž nebylo na Slovácku rovno, primáše Jury Petrů, zakladatele v současnosti vůdčí cimbálové muziky na Kyjovsku, MUDr. Jožku Kobzíka, primáše a zakladatele souboru Břeclavan, primášskou legendu PhDr. Vítězslava Volavého, zakladatele Hradišťanu Jaroslava Čecha, z těch žijících pak připomeňme alespoň horňáckého primáše ing. Martina Hrbáče, zpěváky – profesory Luboše a Dušana Holé, Martina Zálešáka, choreografku Zdenku Jelínkovou, Jaromíra Nečase, Jana Miroslava Krista atd.

V současnosti má Slovácký krúžek více než dvě stě členů a další stoky příznivců, kteří se pravidelně scházejí každou třetí středu v měsíci na besedě u cimbálu v sále Klubu Vojenské akademie na Šumavské ulici.

V rámci krúžku působí folklórní soubor, složený z cimbálové muziky, mužského a ženského pěveckého sboru a taneční složky, jenž se svojí prezentací slováckého folklóru procestoval celou Evropu. Krúžek má také svůj dětský soubor Slováček.

Kontakty:
Výbor Slováckého krúžku
PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.
starosta
Riegrova 899
664 51 Šlapanice
tel.: (+420) 544228655
(+420) 721 282 472
e-mail: vstepanek2000@yahoo.de
v.stepanek@interier.com

Starosta:
Miroslav Hebron

Místostarostové:
Ing. Zdeněk Fajbus
tel.: 549 247 517
608 361 787
zdenek.fajbus@volny.cz

ing. Rostislav Viktorin
tel.: 541 233 564
723 499 158

Organizační vedoucí mužského sboru
RNDr. Václav Linhart
tel.: 543 321 117
547 353 245
e-mail: vlinhart@bvk.cz

Organizační vedoucí ženského sboru
Božena Rosenbergová
tel: 542 173 203
728 843 011

Vedoucí taneční složky
Mgr. Petra Haluzová
tel.: 732 650 152

Primáš muziky
ing. Josef Pokorný
tel.: 602 600 714

Vedoucí dětského souboru Slováček
Pavla D’Ambrosová
tel.: 541 175 213
723 947 448

Besedy u cimbálu se konají v Klubu Vojenské akademie na Šumavské ulici v Brně vždy od 18 hodin v těchto dnech 14.9., 19.10.(tradiční Havelské hody), 16.11., 7.12. a 21.12.2005.

Kontaktní adresa:
Slovácký krúžek Brno
KD Charbulova 3
613 00  Brno-Černovice
IČO: 70885052
m: 724200948
http://www.kruzek.cz
e-mail: kruzek@kruzek.cz

 

Pavel Popelka

PhDr. Pavel Popelka, CSc.

   

  • etnograf, sociolog, publicista, fotograf
  • narozen r. 1949 ve Strání
  • žije v Uherském Brodě, má tři děti
  • od roku 1974 pracoval jako etnograf v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě, od roku 1990 do  června 2015 jako ředitel
  • dlouholetý člen Programové rady MFF Strážnice
  • je zakladatelem a organizátorem Festivalu masopustních tradic ve Strání
  • spolupracovník pro kulturu a společenské dění ZVUK Zlínského kraje

Bibliografie (výčet) 

odborné publikace 

  • Příběhy v písních vyzpívané. Lidové balady z Moravských Kopanic (1995) 
  • Písně z Bystřice pod Lopeníkem (1997) 
  • Řečeno písní. Lidové písně ze Strání (2005) 
  • Od věnečku k obálence aneb Co všechno kdysi znamenala svatba na Uherskobrodsku a Moravských Kopanicích (2011) 

populární knihy 

  • Cestopisy, místopisy, povahopisy. Putování životem aneb Smrt se rozcvičuje (2003) 
  • (Z)povídání z cest (2006) 
  • Cestopády (2006) 
  • Rokem v dur i moll (2007) 
  • Kalvados z červených jablek (sbírka básní, 2007)

Námět svatby je obsah tohoto pořadu ČT Folklorika:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/312295350120007/   1:25, 6:45, 19:10

Námět Pavla Popelky o zakladatelích muzea pořadu ČT Folklorika:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/308295350120009/    1:50

Balady Pavla Popelky: ČT Folklorní magazín

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10096307226-folklorni-magazin/412236100162008/    14:15

Ceny  – pořady na MMF Strážnice:

1984 Cena MFF Strážnice

PhDr. Pavel Popelka a prom. hist. Daniel Luther, CSc., autoři hlavního pořadu festivalu „Plody země“ – za postižení obecně lidských hodnot obsažených v tradicích lidové kultury a ztvárněných v tomto pořadu

1992 Cena MFF Strážnice

PhDr. P. Popelka a PhDr. D. Luther, CSc., autoři pořadu „Všichni tam musíme“ – za tvůrčí odvahu a umělecky přesvědčivou aktuální prezentaci folkloru

1999 Cena MFF Strážnice

PhDr. Pavel Popelka, CSc. a Mgr. Juraj Hamar, autoři pořadu „Do roka a do dna“ – za promyšlenou dramaturgickou přípravu pořadu

Muzeálie:

Muzeum Jana Amose Komenského v době výkonu funkce ředitele:

Jan Amos Komenský lidstvu – (pod záštitou UNESCO)
Expozice otevřena prezidentem Václavem Havlem 28. 3. 1992

Starožitnosti Uherskobrodska  

Rolnický dům a hospodářství ve stavení č. p. 57 ve Vlčnově
Expozice je od 25. října 2002

Fotografie:

Pavel Popelka – Lidé Moravy výstava fotografií  Záhorské muzeum Skalica 2011

Podoby víry ve fotografiích Pavla Popelky – Městské muzeum Veselí nad Mor. 21.2.2016 – 1.5.2016

Autor se chce svými fotografiemi podělit o své poznatky z cest, na kterých poznával různé podoby víry. Vznikaly při jeho putování po Moravě, Slovensku, na mnoha místech Balkánu – v Makedonii, Bulharsku, Srbsku, Chorvatsku, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře i na severu Řecka.

NÁŠ ROZHOVOR (Bílé/Biele Karpaty 2/2012)

Pro opravdový folklór musíte na hody a masopusty

Se jménem Pavel Popelka se v regionu setkáváme často a na mnoha místech.

Ředitel Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě (v současnosti už tento stav neplatí, pozn. red.) má nemalé zásluhy i jako sběratel písní, autor odborných a populárních knih, fotograf, můžeme se s ním setkat i na masopustních akcích nebo když hraje na gajdy.

PhDr. Pavel Popelka, CSc. se narodil v roce 1949 a pochází ze Strání. Jak vypadala vaše další životní dráha? 

Maturoval jsem na Střední průmyslové škole strojnické v Uherském Hradišti a pak jsem absolvoval etnografii a sociologii na Filozofické fakultě MU v Brně. To bylo v letech 1969–1974. 
Od roku 1974 jsem v Muzeu J. A. Komenského pracoval jako etnograf, od roku 1990 jako ředitel.
Titul PhDr. jsem obhájil na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1985, titul CSc. na Slovenské akademii věd v Bratislavě v roce 1997. 

Co pro vás znamená oblast Bílých Karpat? 

Zaprvé zde mám své rodové kořeny, a tak jsem již v mládí prochodil louky bez toho, že jsem věděl, že budou jednou vyhlášeny jako chráněné. Rád procházím nejen straňanské louky, ale jezdím na kole i na Horňácko nebo znám i Bošáckou dolinu. Druhá věc je, že jsem si vybral obor – etnografii, který se tomuto regionu věnuje. Zaměřil jsem se na zkoumání duchovních nebo obyčejových jevů v této oblasti. Moje sběry, ať je to píseň nebo jsou to různé obyčeje, pochází ze Strání, Moravských Kopanic a celého Uherskobrodska, které se Bílých Karpat dotýká. Také v mých koníčkách se Bílé Karpaty objevují pořád. Když hraju na gajdy, zpívám si písničky z této oblasti. Fotím zdejší přírodu a obyčeje. Na výstavách, i v zahraničí, toto pohoří propaguji – i když třeba jako součást ‚kraje Komenského‘. 

Jak etnograf vlastně postupuje při sběru písní a obyčejů? 

Sbíral jsem je, pokud to ještě šlo – kdy lidé ještě kosili louky a k tomu si zpívali. Teď už není co sbírat. Začal jsem v 70. letech minulého století. To už dožívala poslední vrstva generací lidí, kteří ještě žili i v kouzelném světě tradic a pověr. Některým pověrečným představám dokonce ještě věřili, třeba na Moravských Kopanicích. A v té době doznívala i svatba v tradiční podobě. Teď, když se svatba koná, tak jsou z toho jen malá torza. Výzkumná práce probíhala tak, že jsme chodili po lidech se zápisníčkem, tužkou, fotoaparátem a magnetofonem – který vážil asi 10 kilo. Škoda, že ještě nebyly digitální kamery a fotoaparáty. Tím by se zachytilo ještě daleko víc. Pak se veškerý materiál přepisoval do textu a not. V současné době máme audio záznamy zachované už i v digitální podobě, takže můžeme pořád poslouchat původní barvu hlasů, intonaci atd., což je daleko lepší, než když je píseň zachycena v notách – dává to plastičtější obraz. 

Cítím ve vašich slovech určitou melancholii. 

Ano, je to melancholie, ale také je v tom poetika. Zdá se mi, že ta právě odchází z našeho života. Svět techniky tyto poetické fenomény nenahradí. Já je miluji – když trávím dovolenou, tak si fotím světlo v lese nebo barvu vody všude, kde to mohu zachytit. Ano, melancholie je mou věrnou průvodkyní. 

Jak vidíte budoucnost folklóru? 

Nevím, jestli se dá vždy mluvit o folklóru. Pokud se jedná o hody nebo masopusty, tak ty se udržují v podstatě nepřerušeně. Ovšem, na druhé straně na slavnostech se předvádí něco, co už ve skutečnosti folklór není. Lidé sice vystupují v krojích a zpívají nějaké písničky, ale téměř už neví, o čem vypovídají. Je to jen takové skotačení, divadlo v krojích. Hodně takzvaných folklórních akcí je navíc už bez odborného dohledu. Dívám se na ně jako na show, která připravuje lidem zábavné odpoledne. 

Když já jedu za folklórem, tak jedu do vesnic na akce jako Boží tělo nebo hodová tradice, scénický ‚jakoby‘ folklór nevyhledávám. Když jedu na slavnosti, spíše hledám své motivy v zákulisí – nějaký pěkný romantický příběh se tam může vyskytnout. Nebo doufám, že se setkám s nějakou osobností. 

Bohužel se folklór také ztratil z rodiny, to už začalo po druhé světové válce, kdy lidé začali pracovat ve městě. Folklór, který se pěstoval v rámci rodiny, je dnes už definitivně pryč. Životní styl se u nás strašně pozměnil. Zajímavá je situace na Slovensku, kde jsou vynikající soubory prezentující ‚scénický folklór‘ – na vyšší úrovni jako u nás, ale třeba hodové tradice jsou zde naprosto neznámé. V dědinách na východní Moravě, kde je navíc spousta cimbálových muzik, je obyčejová tradice bohatší než na celém Slovensku.

Co říkáte na současné staré písničky převáděné do nové, např. rockové podoby? 

To mně nevadí. Myslím, že se o to má pokoušet. Tento inspirační zdroj je veliký a buď to člověka nějakým způsobem chytne, nebo to umře – tak proč ne? Stará podstata vlastně zůstane. Nepreferuji nikoho z těch nových interpretů, ale ten, kdo mne v poslední době oslovil, je Gabriela Vermelho se skupinou Maraca – Zimbova. Jednak dělá moje věci, což mne pohladilo (nosič Krvavé balady vychází z knihy Příběhy v písních vyzpívané – Lidové balady z Moravských Kopanic), a jednak její síla přednesu je skoro démonická. 

Hrajete i na gajdy. Od kdy, a ještě pořád účinkujete? 

Letos jsem ještě účinkoval na Horňáckých slavnostech, v programu o baladách, což je moje oblíbené téma. Gajdy však především používám o masopustu. Došel jsem k nim spíš náhodou. Asi ve svých pětadvaceti letech jsem chodil do souboru Olšava a tehdejší primáš Málek získal gajdy od Otakara Pokorného. Byly, řekl bych, hodně přizpůsobené době – nebyl to nástroj vyrobený lidovým výrobcem. Zkusil jsem na to hrát, ale to mi dlouho nešlo, protože jsem neměl žádné odborné vedení. Ale potom jsem na to něco vyloudil a pak jsem u toho zůstal. Nyní však hraji na gajdy, které mi vyrobil Pavel Číp v Zubří. 

Hodně i fotíte, a vaše fotografie už byly k vidění na spoustě výstav. Co jsou vaše oblíbená témata?

Fotodokumentace patří k mé profesi etnografa. Pracovně tedy fotím folklór. Například v současné době je ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti výstava mých fotografií pod názvem ‚Od jara do zimy. Slavnosti a rituály východní Moravy‘, kde jsou zachyceny různé folklórní jevy, od masopustů až po vánoční obchůzky. Kromě obyčejů fotím rád krajinu, vodu a fotím také na svých cestách. K profesně šímu fotografování jsem se dostal skrze sbírku písní. Když jsem měl v plánu vydat písně ze Strání (‚Řečeno písní‘), tak jsem chtěl, aby kniha vypadala opravdu pěkně. A přišel jsem na to, že bych ji mohl proložit fotografiemi, protože písnička vždy žije v krajině a dokonce si myslím, že krajina písně formuje. Hodně jsem i filmoval, mám řadu sestříhaných filmů. Za film ‚Hody s věncem a káčerem‘ jsem na Etnofimu v Čadci v roce 2004 získal v kategorii etnografických dokumentů dokonce cenu mezi profesionály. Kromě toho dodávám i témata pro filmy, které natáčeli druzí, především Petr Hajn. S Rudolfem Adlerem, profesorem FAMU, jsem v osmdesátých letech spolupracoval na filmu ‚Pod šable‘. Též jsem hodně spolupracoval s režisérem Karlem Fuksou. A vlastně už jako student jsem napsal scénář pro film ‚Drapačky‘ do brněnské televize. 

Tím vaše produkce ještě nekončí, protože z vaší ruky vyšla i řada publikací, jak vážné etnografické práce, tak i humorné populární cestopisy. 

Ano, bibliografie zabírá asi 15 stran. Ale vědeckých publikací je samozřejmě daleko nejvíc. Poslední a asi největší dílo je na téma svatby ‚Od věnečku k obálence, aneb co všechno kdysi znamenala svatba‘. Prodává se i se dvěma CD se záznamy svateb. Je to vlastně moje celoživotní dílo, protože jsem studoval svatby a vše kolem nich již od svého vysokoškolského studia. Materiály dlouho ležely v šuplíku, knihu se podařilo vydat až loni k Vánocům (2011 pozn. red.). Není to jenom popis obyčejů, ale jsou tam i postřehy sociologické, kapitoly o morálce, magii, společenských okolnostech uzavírání manželství, a kniha je proložena i řadou jedinečných historických fotografií.

Můžeme se ještě na něco významnějšího těšit?

Ještě bych si chtěl splnit jeden cíl a to je napsat velkou knihu o tradici mečových tanců, kterou sleduji v různých zemích. A pak nevím, jestli se nepokusím – v rámci té zábavné literatury – o něco jako román na základě celé řady ‚silných‘ příběhů ze života mých předků. Hodně fotím, takže plánuji i nějaké fotografické výstavy. Na příští rok připravuji výstavu na téma ‚Víra a její podoby‘ k tématu cyrilometodějských oslav. A nabízejí se i další témata. 

Něco úplně jiného na závěr. Jako ředitel Muzea J. A. Komenského už s jistotou víte, kde se vlastně Komenský narodil? 

To je nejčetnější otázka a přitom nejméně významná. Teď se každý narodí v nemocnici a je to úplně jedno! Skutečně to není důležité, i když to v odborném světě vyřešené není. Nejčastěji se podepisoval přídomkem jako Nivanus a Nivnicensis, ale také jako Hunnobrodensis, rod pak pocházel z Komně. Nejčastěji se rodiště v různých brožurách uvádí podle toho, kdo tisk platí. A objevují se i kuriózní názory, například že se narodil po cestě rodičky z Nivnice do Uherského Brodu. Lidé mají někdy opravdu bujnou fantazii. Každopádně se však Komenský narodil na Uherskobrodsku.

Jan W. Jongepier

Zdrojhttp://www.bilekarpaty.cz/csop/stahnout/casopis-2012-02.pdf

František Zuska

To, co se před čtyřiceti lety naučil náhodou od desetileté dívenky, dnes pan Zuska s láskou a vnitřním zaujetím předává dalším a dalším generacím.

Milovník a znalec moravského folkloru Josef Holcman nazývá Františka Zusku slaměným básníkem, který má gruntovní sedláckou noblesu. Ačkoliv neumí malovat, vyrábí František Zuska ze slámy nejen ozdoby, ale dokáže z tohoto materiálu vytvořit prakticky jakýkoliv tvar, jakékoliv zvíře. V technologii zpracování slámy je sice samouk, ale již dlouho ji vyučuje na školách a v různých kursech. U svého zlínského domu, postaveného z klasické teplé baťovské cihly, seče trávu v kopci, aby byl pořád správným hospodářem. Zpívá ve sboru Mužáci, vedl dlouhé roky folklorní soubor Vonička. Za totality poskytoval azyl Ludvíku Vaculíkovi a nikdy nezradil svoje přesvědčení. Folklor a tradice si u Františka Zusky podávají ruce v mnoha polohách.

Odkaz: Sláma Františka Zusky – Režie Petr Hajn (2011)

Libor a Franta Supovi

HCM Libora Supa vznikla souhrou mnoha drobných náhod a setkání. Základ muziky tvoří primáš (Libor Sup) , kontráš (František Sup) a cimbalista (Pavel Valíček) , kteří se poprvé setkali již na přelomu 70. a 80. let minulého století v dětské muzice Veličánku pod vedením Jarka Miškeříka. Postupem času se v této trojici sešli ještě několikrát. Naposled v roce 1999, kdy spolu s Radimem Kovárníkem (basa), Víťou Prudilem a Petrem Chabičou (klarinety) a Jiřím Valíčkem (basa, violoncello) založili společnou muziku s předlouhým názvem Horňácká cimbálová muzika bratří Supů, Valíčků, Mičků, Radima Kovárníka, Víta Prudila a Petra Chabiče. Z důvodu obtížné zapamatovatelnosti tohoto názvu nejen mezi posluchači, ale i mezi členy samotnými bylo nutno používat zkratku HCM Libora Supa, popřípadě alternativní název sugerující kladný vztah členů k tekutým životabudičům: Vypité sodovčáky. Druhé housle hrával Aleš Mička a jako elév a nejmladší člen muziky přišel Petr Mička, který po odchodu Libora Supa převzal primášský smyčec. Po ukončení aktivního členství v HCM Petra Mičky se v r. 2009, k již zmíněné trojici „veteránů“ přidal basista Jura Moravec a tercáš Pavel Šajdler. Po několika vystoupeních a besedách u cimbálu jsme zjistili, že jsme si v mnoha ohledech blízcí a krátce poté následovalo natočení dvou CD nosičů, první s ženským sborem Lipina „Štyry noci nespała sem“, druhé vlastní „Horňácké sedlácké“. V květnu 2012 jsme natočili další CD s názvem „Horňácké sedlácké II“ a téhož roku jsme jej na Horňáckých slavnostech také pokřtili.
Jsme muzika v pravém slova smyslu lidová – naší hrou se nesnažíme napodobovat ani staré hudce (z jejich odkazu samozřejmě čerpáme, ale v otrockém kopírování a napodobování kohokoliv nespatřujeme smysl lidové muziky) ani hrát složité koncertní úpravy, ty ať hrají studovaní konzervatoristé. Hrajeme a zpíváme zejména tradiční horňácký folklor – prostě a jednoduše, bez vyumělkovanosti – zkrátka „jak nám ruky (a huby) narostly…“.

Zdroj: http://www.hcmlsupa.cz/index.html

Josef Holcman

Josef Holcman se narodil 6. 3. 1952 v Kyjově, kde v roce 1970 maturoval na gymnáziu. Vystudoval právnickou fakultu brněnské univerzity a působil jako notář v Hodoníně. Od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracuje jako soudce. Hrál divadlo na Malé scéně a spolupracoval s Městským divadlem Zlín. Publikuje v časopisech ZVUK a Malovaný kraj, v Literárních novinách, MF Dnes, Národopisné revui, Psím vínu a Rozrazilu. V rodných Skoronicích se věnuje vinařství a folkloru.

Bibliografie (významnější práce): Týden co týden (Ottobre 12, Velehrad, 2001), O slivovici (Tigris Zlín, 2002), Sváry (Ottobre 12, Velehrad, 2003), Trvalá bydliště (Archa Zlín, 2006), Hýlom hálom (Kulturní a vlast. sdružení Skoronice, 2007)

Odkaz: „Minulost je balvan, s kterým nepohneme“ říká Josef Holcman – ČT24 – vysílání před půlnocí

Jura Petrů

Cimbálová muzika Jury Petrů

Mám-li psát o naší muzice v souvislostech s jejím působením ve společenství Slováckého souboru, pak se musím vrátit až do roku 1947. Podnět k jejímu vzniku vzešel právě v tomto roce od tehdejšího vedoucího krůžku Klimenta Navrátila, který pozval své přespolní kamarády muzikanty do Kyjova. K jejich trvalému angažmá v Kyjově napomohly jak příznivé okolnosti, tak i velmi vstřícný vztah Navrátilovy rodiny i místní chasy. Muzikanti se zde stravovali i přespávali a paní Navrátilová jim byla – slovy našeho otce – téměř jako druhou matkou. Podobně se k tomu vyjadřoval i tehdejší cimbalista muziky Slávek Jakubíček: „Do Kyjova jsme nejezdili ani za robama, ani za chlastem, ani za penězama. Sjížděli jsme se tam však rádi, protože nám tam spolu bylo dobře!“ a já myslím, že se s tím dá souhlasit i po pětašedesáti letech, protože stále platí, že přátelství mezi tanečníky, muzikou a zpěváky v souboru, je základním předpokladem k dobré spolupráci. 

U nás vše začalo ještě v dětství otcovou výchovou. Stačilo poslouchat, jak si doma hraje na housle a později se k němu přidávat na cimbál, čímž se mně začal odhalovat zcela nový hudební svět a lidové písně zněly stále kouzelněji. Říkal jsem si, jak je možné, že něco tak krásného stojí v pozadí zájmu okolního světa?! Ti lidi to neví a já jim to pomůžu objevit a… idea byla na světě. Pamatuji, jak jsme si v hodinách cimbálu u paní profesorky Mazourové přehrávali již čtvrtou variantu písně Bože můj nebeský a nebyli schopni říci, která z nich je krásnější. S tím se přece něco musí dělat a s hlavou plnou ideálů jsem vstoupil do služeb Slováckého souboru, který měl tuhle krásu napomoci šířit dál.   

Nejprve jsem si to vyzkoušel v roce 1978 coby vedoucí dívčího sboru a docela to šlo. Děvčata byla perfektní a brala to vážně. Za nějaký čas jsme již natáčeli s BROLNem a jeho kontráš Franta Dobrovolný se divil, jak to ty holky dělají, že zpívají všechny jak jedna. S pravidelnými nácviky ale začala i naše muzika. Ne všichni muzikanti však sdíleli mé nadšení pro regionální folklor a těžce se smiřovali s tím, že kvůli nějaké iluzi přestáváme hrávat v radniční vinárně, která jim po jedenáct let poskytovala přitažlivý kavárenský svět, ale předně nezanedbatelný přísun peněz do rodinného rozpočtu. Jestliže setrvali, pak jenom proto, že se jim nenabízela žádná lukrativnější nabídka a že se mimo akce souboru objevila i nějaká hračka za peníze. Jak je známo – folklor se souborem se dělá pouze ZDARMA. Nedávno jsem se na toto téma bavil s cimbalistkou Magdou Múčkovou a myslím, že má podobné zkušenosti. Sehnat muzikanta do souborové muziky je dnes problém. Hodně hraní zdarma a málo kšeftů za peníze. To může dělat jenom nadšenec a je jen málo důvodů, které to mohou vyvážit: Láska k folkloru, dobrá parta a pěkné holky, kterých bylo v souboru naštěstí vždycky dostatek. 

Muzikanti však své uplatnění ve folkloru většinou vnímají ještě pod různými prioritami. Jak už jsem naznačil – mně šlo vždy o zviditelnění lidové písně a její navrácení do koloběhu života. Můj bratr zase u přednesu lidových písní upřednostňuje její instrumentální úroveň a také raději hraje s technicky zdatným týmem, který zaujme exhibiční hrou. Mě uspokojuje prostý způsob projevu a proto také vyhledávám spolupráci s podobně smýšlejícími hudebníky. To jsou dva pohledy, které se sice dost dobře neslučují, ale protože chceme dál pokračovat v rodinné tradici, vždycky se s bráchou nějak domluvíme. Nabízela se i fráze, že jsme schopni dělat kompromisy, ale vzpomněl jsem si na kamaráda herce Lubora Tokoše, který v podobné diskuzi hájil tvrdě svůj názor: „V umění se nemají dělat kompromisy! Buď jsem takovej jakej jsem, anebo jsem špatnej!“ Lubor měl zajisté pravdu, nicméně my už tohle v dnešní muzice ani řešit nemusíme. Folklorní projekty většinou řídím já a na hračky už za sebe stále častěji pouštím mladé cimbalisty, kteří svojí virtuozitou uspokojí i ty nejnáročnější posluchače.   

Je třeba si také uvědomit, že muzikantský život netvoří pouze doprovod tanečníků či sborů, ale muzika má převážně své vlastní aktivity. Folklorní osvěta se dá šířit i na normálních zábavách mezi lidmi. K tomu je též zapotřebí zkušenosti i umu, jak to těm lidem podat, aby odcházeli domů spokojeni. To není jen otázka hraní, ale vůbec celkového přístupu – jak navázat s lidmi kontakt a jak ho po celý večer rozvíjet a udržovat až do zdárného konce. Znám primáše, kteří hrají božsky, ale co je to platné, když to neumí prodat. Tuhle komunikativní a improvizační schopnost mohou muzikanti při souboru uplatnit až na zájezdech, kdy jsou organizátory vyzváni, aby něco zahráli na společenských večírcích.                    

V souboru je totiž muzikantská činnost odjakživa směřována k pouhému doprovodu tanečníků a pokud se smí hudba prezentovat samostatně, pak jí je vymezen jen krátký čas při krojových převlecích. Tento systém stále přežívá snad všude na světě. Většina vedoucích souborů jsou také současně i vedoucími tanečníků a vše podřizují především k úspěšné prezentaci svých svěřenců. Tohle postavení v souboru ale není pro muzikanty příliš důstojné – jakoby stále někomu sloužili a buď mohou v tomto postavení setrvat, anebo se pokusit to nějak změnit. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se začali aktivně zapojovat do tvorby souborových programů. Jednak ty nápady tu byly, jako například u čísla Moja žena, ale i u mnoha dalších, které nám na scéně, ale i v souborové hierarchii napomohly k větší prestiži, ale i k rovnocennějšímu postavení. 

Významnější muzikantskou činností je natáčení hudebních nosičů. Některé projekty vznikly z pouhé potřeby souboru mít svůj vlastní propagační materiál, jiné se vyvinuly z muzikantských aktivit. Na všech se však podílely pěvecké složky Slováckého souboru a všechny byly zaměřeny na prezentaci regionu Kyjovska. Z tohoto trendu jsme doposud neuhnuli, i když se na normálních hračkách podřizujeme zájmu svých posluchačů. Čas od času se mě také někdo zeptá, zda-li ještě kamarádíme s písničkářem Honzou Nedvědem a já se díky jeho pozdější mediální publicitě prostě  takovým debatám raději vyhýbám. Nicméně – bylo to období hledání nové cesty – jak napomoci návratu regionální lidové písně do života přes známou osobnost. Díky Honzovi jsme také mohli vydat tři cédéčka a těšit se z úspěchů na hitparádách, ale rovněž jsme mohli dospět k poznání, že ani tato cesta není ta pravá. To ale není žádná tragedie – naopak. Každý si musí svůj vztah k lidové písni najít sám a být v tom poznání aktivní.

I když bych měl závěrečné hodnocení našeho působení na moravské folklorní scéně přenechat jiným, přesto se – a možná neskromně domnívám, že tu po nás přece jen něco zůstalo. Písně z Kyjovska se už začínají uplatňovat. Významně tomu napomáhá sborový zpěv. Ono to i lepší vyzní, když podnět ke zpěvu vzejde přímo od zpěváků, než od muziky. Podstatná je pro mě také skutečnost, že jsme si zachovali styl – jak říkával otcův kamarád Karel Bimka – „Ořeme rovnú brázdu“. Oč je to prostší a radostnější, když si na nic nehrajeme a zpěv a hudba vychází přímo z podstaty našeho bytí.            

Ale ještě k tomu souboru: Jakmile se tanečníci ožení a tanečnice vdají, obyčejně hned ukončí svoji činnost, ale co my muzikanti? Hrajeme dál a jak do souboru přichází stále mladší děcka, narůstá mezi námi věkový rozdíl. Dokud to bylo o dvacet let, ještě to šlo – jezdili jsme spolu na vodu a byli dobří parťáci, ale čtyřicet roků – to už je moc. Zkrátka – už jsme si svoje odehráli a chce to mladou krev. Když bude třeba, pomůžeme. Naštěstí to máme komu předat a v souboru je opět spousta pěkných děvčat, tak hoši bojujte! Přejeme vám na vaší cestě alespoň tolik zážitků, co jsme prožili my a nebylo jich málo – téměř 400 stran jsem už doma popsal. Ať se vám daří!

Autor: Jiří Petrů (*1953)

Folklórní okénko

Datum a čas vysílání: 29. 5. 2013, 16:55
Autor: Helena Bretfeldová
Interpret: Helena Bretfeldová
Cyklus: Folklórní okénko
Název pořadu: Cimbalista Jura Petrů oslavil šedesátiny

Poslechnout online

  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří):Na hřbitov chodníček
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří, Frolec Jiří):Ti kyjovští páni
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří, Jagoš Martin, Mužský sbor Slováckého souboru Kyjov):Na tem našem nátoni
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří, Mužský sbor Slováckého souboru Kyjov):Vyletěla holuběnka
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří):Dlúho-li držíš břehu; Háječku, háj; Zdaleka já poznám
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří):Sekáč
  • (Holý Dušan, Petrů Jura – cimbál):Horela linda, linduška
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Petrů Jiří):Bože, Bože co mám robit
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Opatřil Zdeněk, Pokorák Milan, Petrů Jiří, Mužský sbor z Kyjova):Brodil Jano koně;Ej milá to viděla; Co sa stalo v nově…
  • (Nečas Jaromír – zpěv, Petrů Jiří – cimbál):V kopčanském rybníčku
  • (Nečas Jaromír – zpěv, Petrů Jiří – cimbál):Samovrahyně
  • (Nečas Jaromír – zpěv, Petrů Jiří – cimbál):Letěl sokol a letěl
  • (Ludvík Běťák – housle, Petrů Jiří):Vyletěl tě sokol nad oblaky
  • (Holý Luboš, Petrů Jura – cimbál):Šípová růžičko
  • (Petrů Jura – cimbál, Holý Martin, Holý Luboš, Holý Dušan):Chvalabohu, že sem sa narodil
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Mužský sbor z Kyjova):V Kyjově na rohu; Slavíček zpívá
  • Cimbálová muzika Jury Petrů (Sbor Slováckého souboru Kyjov):Už sme všecko vyzpívali; Dej nám Bože zdravíčka

Zdroj: http://www.proglas.cz/detail-poradu/2013-05-29-16-55.html

CM Jury Petrů st. z roku 1983

„Podívejte se na toto…  a hlavně na zpěváka Karla Bimku… takto cítím to, co máme v sobě od svých předků (tj. zaujetí, emoce, tah), a měli bychom to předávat dál. Takto! I to, jak hraje muzika…“ (Autor citace: © Jan Mička)

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=klxmT3D-MFQ