Pavel Popelka

PhDr. Pavel Popelka, CSc.

   

  • etnograf, sociolog, publicista, fotograf
  • narozen r. 1949 ve Strání
  • žije v Uherském Brodě, má tři děti
  • od roku 1974 pracoval jako etnograf v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě, od roku 1990 do  června 2015 jako ředitel
  • dlouholetý člen Programové rady MFF Strážnice
  • je zakladatelem a organizátorem Festivalu masopustních tradic ve Strání
  • spolupracovník pro kulturu a společenské dění ZVUK Zlínského kraje

Bibliografie (výčet) 

odborné publikace 

  • Příběhy v písních vyzpívané. Lidové balady z Moravských Kopanic (1995) 
  • Písně z Bystřice pod Lopeníkem (1997) 
  • Řečeno písní. Lidové písně ze Strání (2005) 
  • Od věnečku k obálence aneb Co všechno kdysi znamenala svatba na Uherskobrodsku a Moravských Kopanicích (2011) 

populární knihy 

  • Cestopisy, místopisy, povahopisy. Putování životem aneb Smrt se rozcvičuje (2003) 
  • (Z)povídání z cest (2006) 
  • Cestopády (2006) 
  • Rokem v dur i moll (2007) 
  • Kalvados z červených jablek (sbírka básní, 2007)

Námět svatby je obsah tohoto pořadu ČT Folklorika:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/312295350120007/   1:25, 6:45, 19:10

Námět Pavla Popelky o zakladatelích muzea pořadu ČT Folklorika:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/308295350120009/    1:50

Balady Pavla Popelky: ČT Folklorní magazín

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10096307226-folklorni-magazin/412236100162008/    14:15

Ceny  – pořady na MMF Strážnice:

1984 Cena MFF Strážnice

PhDr. Pavel Popelka a prom. hist. Daniel Luther, CSc., autoři hlavního pořadu festivalu „Plody země“ – za postižení obecně lidských hodnot obsažených v tradicích lidové kultury a ztvárněných v tomto pořadu

1992 Cena MFF Strážnice

PhDr. P. Popelka a PhDr. D. Luther, CSc., autoři pořadu „Všichni tam musíme“ – za tvůrčí odvahu a umělecky přesvědčivou aktuální prezentaci folkloru

1999 Cena MFF Strážnice

PhDr. Pavel Popelka, CSc. a Mgr. Juraj Hamar, autoři pořadu „Do roka a do dna“ – za promyšlenou dramaturgickou přípravu pořadu

Muzeálie:

Muzeum Jana Amose Komenského v době výkonu funkce ředitele:

Jan Amos Komenský lidstvu – (pod záštitou UNESCO)
Expozice otevřena prezidentem Václavem Havlem 28. 3. 1992

Starožitnosti Uherskobrodska  

Rolnický dům a hospodářství ve stavení č. p. 57 ve Vlčnově
Expozice je od 25. října 2002

Fotografie:

Pavel Popelka – Lidé Moravy výstava fotografií  Záhorské muzeum Skalica 2011

Podoby víry ve fotografiích Pavla Popelky – Městské muzeum Veselí nad Mor. 21.2.2016 – 1.5.2016

Autor se chce svými fotografiemi podělit o své poznatky z cest, na kterých poznával různé podoby víry. Vznikaly při jeho putování po Moravě, Slovensku, na mnoha místech Balkánu – v Makedonii, Bulharsku, Srbsku, Chorvatsku, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře i na severu Řecka.

NÁŠ ROZHOVOR (Bílé/Biele Karpaty 2/2012)

Pro opravdový folklór musíte na hody a masopusty

Se jménem Pavel Popelka se v regionu setkáváme často a na mnoha místech.

Ředitel Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě (v současnosti už tento stav neplatí, pozn. red.) má nemalé zásluhy i jako sběratel písní, autor odborných a populárních knih, fotograf, můžeme se s ním setkat i na masopustních akcích nebo když hraje na gajdy.

PhDr. Pavel Popelka, CSc. se narodil v roce 1949 a pochází ze Strání. Jak vypadala vaše další životní dráha? 

Maturoval jsem na Střední průmyslové škole strojnické v Uherském Hradišti a pak jsem absolvoval etnografii a sociologii na Filozofické fakultě MU v Brně. To bylo v letech 1969–1974. 
Od roku 1974 jsem v Muzeu J. A. Komenského pracoval jako etnograf, od roku 1990 jako ředitel.
Titul PhDr. jsem obhájil na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1985, titul CSc. na Slovenské akademii věd v Bratislavě v roce 1997. 

Co pro vás znamená oblast Bílých Karpat? 

Zaprvé zde mám své rodové kořeny, a tak jsem již v mládí prochodil louky bez toho, že jsem věděl, že budou jednou vyhlášeny jako chráněné. Rád procházím nejen straňanské louky, ale jezdím na kole i na Horňácko nebo znám i Bošáckou dolinu. Druhá věc je, že jsem si vybral obor – etnografii, který se tomuto regionu věnuje. Zaměřil jsem se na zkoumání duchovních nebo obyčejových jevů v této oblasti. Moje sběry, ať je to píseň nebo jsou to různé obyčeje, pochází ze Strání, Moravských Kopanic a celého Uherskobrodska, které se Bílých Karpat dotýká. Také v mých koníčkách se Bílé Karpaty objevují pořád. Když hraju na gajdy, zpívám si písničky z této oblasti. Fotím zdejší přírodu a obyčeje. Na výstavách, i v zahraničí, toto pohoří propaguji – i když třeba jako součást ‚kraje Komenského‘. 

Jak etnograf vlastně postupuje při sběru písní a obyčejů? 

Sbíral jsem je, pokud to ještě šlo – kdy lidé ještě kosili louky a k tomu si zpívali. Teď už není co sbírat. Začal jsem v 70. letech minulého století. To už dožívala poslední vrstva generací lidí, kteří ještě žili i v kouzelném světě tradic a pověr. Některým pověrečným představám dokonce ještě věřili, třeba na Moravských Kopanicích. A v té době doznívala i svatba v tradiční podobě. Teď, když se svatba koná, tak jsou z toho jen malá torza. Výzkumná práce probíhala tak, že jsme chodili po lidech se zápisníčkem, tužkou, fotoaparátem a magnetofonem – který vážil asi 10 kilo. Škoda, že ještě nebyly digitální kamery a fotoaparáty. Tím by se zachytilo ještě daleko víc. Pak se veškerý materiál přepisoval do textu a not. V současné době máme audio záznamy zachované už i v digitální podobě, takže můžeme pořád poslouchat původní barvu hlasů, intonaci atd., což je daleko lepší, než když je píseň zachycena v notách – dává to plastičtější obraz. 

Cítím ve vašich slovech určitou melancholii. 

Ano, je to melancholie, ale také je v tom poetika. Zdá se mi, že ta právě odchází z našeho života. Svět techniky tyto poetické fenomény nenahradí. Já je miluji – když trávím dovolenou, tak si fotím světlo v lese nebo barvu vody všude, kde to mohu zachytit. Ano, melancholie je mou věrnou průvodkyní. 

Jak vidíte budoucnost folklóru? 

Nevím, jestli se dá vždy mluvit o folklóru. Pokud se jedná o hody nebo masopusty, tak ty se udržují v podstatě nepřerušeně. Ovšem, na druhé straně na slavnostech se předvádí něco, co už ve skutečnosti folklór není. Lidé sice vystupují v krojích a zpívají nějaké písničky, ale téměř už neví, o čem vypovídají. Je to jen takové skotačení, divadlo v krojích. Hodně takzvaných folklórních akcí je navíc už bez odborného dohledu. Dívám se na ně jako na show, která připravuje lidem zábavné odpoledne. 

Když já jedu za folklórem, tak jedu do vesnic na akce jako Boží tělo nebo hodová tradice, scénický ‚jakoby‘ folklór nevyhledávám. Když jedu na slavnosti, spíše hledám své motivy v zákulisí – nějaký pěkný romantický příběh se tam může vyskytnout. Nebo doufám, že se setkám s nějakou osobností. 

Bohužel se folklór také ztratil z rodiny, to už začalo po druhé světové válce, kdy lidé začali pracovat ve městě. Folklór, který se pěstoval v rámci rodiny, je dnes už definitivně pryč. Životní styl se u nás strašně pozměnil. Zajímavá je situace na Slovensku, kde jsou vynikající soubory prezentující ‚scénický folklór‘ – na vyšší úrovni jako u nás, ale třeba hodové tradice jsou zde naprosto neznámé. V dědinách na východní Moravě, kde je navíc spousta cimbálových muzik, je obyčejová tradice bohatší než na celém Slovensku.

Co říkáte na současné staré písničky převáděné do nové, např. rockové podoby? 

To mně nevadí. Myslím, že se o to má pokoušet. Tento inspirační zdroj je veliký a buď to člověka nějakým způsobem chytne, nebo to umře – tak proč ne? Stará podstata vlastně zůstane. Nepreferuji nikoho z těch nových interpretů, ale ten, kdo mne v poslední době oslovil, je Gabriela Vermelho se skupinou Maraca – Zimbova. Jednak dělá moje věci, což mne pohladilo (nosič Krvavé balady vychází z knihy Příběhy v písních vyzpívané – Lidové balady z Moravských Kopanic), a jednak její síla přednesu je skoro démonická. 

Hrajete i na gajdy. Od kdy, a ještě pořád účinkujete? 

Letos jsem ještě účinkoval na Horňáckých slavnostech, v programu o baladách, což je moje oblíbené téma. Gajdy však především používám o masopustu. Došel jsem k nim spíš náhodou. Asi ve svých pětadvaceti letech jsem chodil do souboru Olšava a tehdejší primáš Málek získal gajdy od Otakara Pokorného. Byly, řekl bych, hodně přizpůsobené době – nebyl to nástroj vyrobený lidovým výrobcem. Zkusil jsem na to hrát, ale to mi dlouho nešlo, protože jsem neměl žádné odborné vedení. Ale potom jsem na to něco vyloudil a pak jsem u toho zůstal. Nyní však hraji na gajdy, které mi vyrobil Pavel Číp v Zubří. 

Hodně i fotíte, a vaše fotografie už byly k vidění na spoustě výstav. Co jsou vaše oblíbená témata?

Fotodokumentace patří k mé profesi etnografa. Pracovně tedy fotím folklór. Například v současné době je ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti výstava mých fotografií pod názvem ‚Od jara do zimy. Slavnosti a rituály východní Moravy‘, kde jsou zachyceny různé folklórní jevy, od masopustů až po vánoční obchůzky. Kromě obyčejů fotím rád krajinu, vodu a fotím také na svých cestách. K profesně šímu fotografování jsem se dostal skrze sbírku písní. Když jsem měl v plánu vydat písně ze Strání (‚Řečeno písní‘), tak jsem chtěl, aby kniha vypadala opravdu pěkně. A přišel jsem na to, že bych ji mohl proložit fotografiemi, protože písnička vždy žije v krajině a dokonce si myslím, že krajina písně formuje. Hodně jsem i filmoval, mám řadu sestříhaných filmů. Za film ‚Hody s věncem a káčerem‘ jsem na Etnofimu v Čadci v roce 2004 získal v kategorii etnografických dokumentů dokonce cenu mezi profesionály. Kromě toho dodávám i témata pro filmy, které natáčeli druzí, především Petr Hajn. S Rudolfem Adlerem, profesorem FAMU, jsem v osmdesátých letech spolupracoval na filmu ‚Pod šable‘. Též jsem hodně spolupracoval s režisérem Karlem Fuksou. A vlastně už jako student jsem napsal scénář pro film ‚Drapačky‘ do brněnské televize. 

Tím vaše produkce ještě nekončí, protože z vaší ruky vyšla i řada publikací, jak vážné etnografické práce, tak i humorné populární cestopisy. 

Ano, bibliografie zabírá asi 15 stran. Ale vědeckých publikací je samozřejmě daleko nejvíc. Poslední a asi největší dílo je na téma svatby ‚Od věnečku k obálence, aneb co všechno kdysi znamenala svatba‘. Prodává se i se dvěma CD se záznamy svateb. Je to vlastně moje celoživotní dílo, protože jsem studoval svatby a vše kolem nich již od svého vysokoškolského studia. Materiály dlouho ležely v šuplíku, knihu se podařilo vydat až loni k Vánocům (2011 pozn. red.). Není to jenom popis obyčejů, ale jsou tam i postřehy sociologické, kapitoly o morálce, magii, společenských okolnostech uzavírání manželství, a kniha je proložena i řadou jedinečných historických fotografií.

Můžeme se ještě na něco významnějšího těšit?

Ještě bych si chtěl splnit jeden cíl a to je napsat velkou knihu o tradici mečových tanců, kterou sleduji v různých zemích. A pak nevím, jestli se nepokusím – v rámci té zábavné literatury – o něco jako román na základě celé řady ‚silných‘ příběhů ze života mých předků. Hodně fotím, takže plánuji i nějaké fotografické výstavy. Na příští rok připravuji výstavu na téma ‚Víra a její podoby‘ k tématu cyrilometodějských oslav. A nabízejí se i další témata. 

Něco úplně jiného na závěr. Jako ředitel Muzea J. A. Komenského už s jistotou víte, kde se vlastně Komenský narodil? 

To je nejčetnější otázka a přitom nejméně významná. Teď se každý narodí v nemocnici a je to úplně jedno! Skutečně to není důležité, i když to v odborném světě vyřešené není. Nejčastěji se podepisoval přídomkem jako Nivanus a Nivnicensis, ale také jako Hunnobrodensis, rod pak pocházel z Komně. Nejčastěji se rodiště v různých brožurách uvádí podle toho, kdo tisk platí. A objevují se i kuriózní názory, například že se narodil po cestě rodičky z Nivnice do Uherského Brodu. Lidé mají někdy opravdu bujnou fantazii. Každopádně se však Komenský narodil na Uherskobrodsku.

Jan W. Jongepier

Zdrojhttp://www.bilekarpaty.cz/csop/stahnout/casopis-2012-02.pdf


Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

×