Jura Petrů

Cimbálová muzika Jury Petrů

Mám-li psát o naší muzice v souvislostech s jejím působením ve společenství Slováckého souboru, pak se musím vrátit až do roku 1947. Podnět k jejímu vzniku vzešel právě v tomto roce od tehdejšího vedoucího krůžku Klimenta Navrátila, který pozval své přespolní kamarády muzikanty do Kyjova. K jejich trvalému angažmá v Kyjově napomohly jak příznivé okolnosti, tak i velmi vstřícný vztah Navrátilovy rodiny i místní chasy. Muzikanti se zde stravovali i přespávali a paní Navrátilová jim byla – slovy našeho otce – téměř jako druhou matkou. Podobně se k tomu vyjadřoval i tehdejší cimbalista muziky Slávek Jakubíček: „Do Kyjova jsme nejezdili ani za robama, ani za chlastem, ani za penězama. Sjížděli jsme se tam však rádi, protože nám tam spolu bylo dobře!“ a já myslím, že se s tím dá souhlasit i po pětašedesáti letech, protože stále platí, že přátelství mezi tanečníky, muzikou a zpěváky v souboru, je základním předpokladem k dobré spolupráci. 

U nás vše začalo ještě v dětství otcovou výchovou. Stačilo poslouchat, jak si doma hraje na housle a později se k němu přidávat na cimbál, čímž se mně začal odhalovat zcela nový hudební svět a lidové písně zněly stále kouzelněji. Říkal jsem si, jak je možné, že něco tak krásného stojí v pozadí zájmu okolního světa?! Ti lidi to neví a já jim to pomůžu objevit a… idea byla na světě. Pamatuji, jak jsme si v hodinách cimbálu u paní profesorky Mazourové přehrávali již čtvrtou variantu písně Bože můj nebeský a nebyli schopni říci, která z nich je krásnější. S tím se přece něco musí dělat a s hlavou plnou ideálů jsem vstoupil do služeb Slováckého souboru, který měl tuhle krásu napomoci šířit dál.   

Nejprve jsem si to vyzkoušel v roce 1978 coby vedoucí dívčího sboru a docela to šlo. Děvčata byla perfektní a brala to vážně. Za nějaký čas jsme již natáčeli s BROLNem a jeho kontráš Franta Dobrovolný se divil, jak to ty holky dělají, že zpívají všechny jak jedna. S pravidelnými nácviky ale začala i naše muzika. Ne všichni muzikanti však sdíleli mé nadšení pro regionální folklor a těžce se smiřovali s tím, že kvůli nějaké iluzi přestáváme hrávat v radniční vinárně, která jim po jedenáct let poskytovala přitažlivý kavárenský svět, ale předně nezanedbatelný přísun peněz do rodinného rozpočtu. Jestliže setrvali, pak jenom proto, že se jim nenabízela žádná lukrativnější nabídka a že se mimo akce souboru objevila i nějaká hračka za peníze. Jak je známo – folklor se souborem se dělá pouze ZDARMA. Nedávno jsem se na toto téma bavil s cimbalistkou Magdou Múčkovou a myslím, že má podobné zkušenosti. Sehnat muzikanta do souborové muziky je dnes problém. Hodně hraní zdarma a málo kšeftů za peníze. To může dělat jenom nadšenec a je jen málo důvodů, které to mohou vyvážit: Láska k folkloru, dobrá parta a pěkné holky, kterých bylo v souboru naštěstí vždycky dostatek. 

Muzikanti však své uplatnění ve folkloru většinou vnímají ještě pod různými prioritami. Jak už jsem naznačil – mně šlo vždy o zviditelnění lidové písně a její navrácení do koloběhu života. Můj bratr zase u přednesu lidových písní upřednostňuje její instrumentální úroveň a také raději hraje s technicky zdatným týmem, který zaujme exhibiční hrou. Mě uspokojuje prostý způsob projevu a proto také vyhledávám spolupráci s podobně smýšlejícími hudebníky. To jsou dva pohledy, které se sice dost dobře neslučují, ale protože chceme dál pokračovat v rodinné tradici, vždycky se s bráchou nějak domluvíme. Nabízela se i fráze, že jsme schopni dělat kompromisy, ale vzpomněl jsem si na kamaráda herce Lubora Tokoše, který v podobné diskuzi hájil tvrdě svůj názor: „V umění se nemají dělat kompromisy! Buď jsem takovej jakej jsem, anebo jsem špatnej!“ Lubor měl zajisté pravdu, nicméně my už tohle v dnešní muzice ani řešit nemusíme. Folklorní projekty většinou řídím já a na hračky už za sebe stále častěji pouštím mladé cimbalisty, kteří svojí virtuozitou uspokojí i ty nejnáročnější posluchače.   

Je třeba si také uvědomit, že muzikantský život netvoří pouze doprovod tanečníků či sborů, ale muzika má převážně své vlastní aktivity. Folklorní osvěta se dá šířit i na normálních zábavách mezi lidmi. K tomu je též zapotřebí zkušenosti i umu, jak to těm lidem podat, aby odcházeli domů spokojeni. To není jen otázka hraní, ale vůbec celkového přístupu – jak navázat s lidmi kontakt a jak ho po celý večer rozvíjet a udržovat až do zdárného konce. Znám primáše, kteří hrají božsky, ale co je to platné, když to neumí prodat. Tuhle komunikativní a improvizační schopnost mohou muzikanti při souboru uplatnit až na zájezdech, kdy jsou organizátory vyzváni, aby něco zahráli na společenských večírcích.                    

V souboru je totiž muzikantská činnost odjakživa směřována k pouhému doprovodu tanečníků a pokud se smí hudba prezentovat samostatně, pak jí je vymezen jen krátký čas při krojových převlecích. Tento systém stále přežívá snad všude na světě. Většina vedoucích souborů jsou také současně i vedoucími tanečníků a vše podřizují především k úspěšné prezentaci svých svěřenců. Tohle postavení v souboru ale není pro muzikanty příliš důstojné – jakoby stále někomu sloužili a buď mohou v tomto postavení setrvat, anebo se pokusit to nějak změnit. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se začali aktivně zapojovat do tvorby souborových programů. Jednak ty nápady tu byly, jako například u čísla Moja žena, ale i u mnoha dalších, které nám na scéně, ale i v souborové hierarchii napomohly k větší prestiži, ale i k rovnocennějšímu postavení. 

Významnější muzikantskou činností je natáčení hudebních nosičů. Některé projekty vznikly z pouhé potřeby souboru mít svůj vlastní propagační materiál, jiné se vyvinuly z muzikantských aktivit. Na všech se však podílely pěvecké složky Slováckého souboru a všechny byly zaměřeny na prezentaci regionu Kyjovska. Z tohoto trendu jsme doposud neuhnuli, i když se na normálních hračkách podřizujeme zájmu svých posluchačů. Čas od času se mě také někdo zeptá, zda-li ještě kamarádíme s písničkářem Honzou Nedvědem a já se díky jeho pozdější mediální publicitě prostě  takovým debatám raději vyhýbám. Nicméně – bylo to období hledání nové cesty – jak napomoci návratu regionální lidové písně do života přes známou osobnost. Díky Honzovi jsme také mohli vydat tři cédéčka a těšit se z úspěchů na hitparádách, ale rovněž jsme mohli dospět k poznání, že ani tato cesta není ta pravá. To ale není žádná tragedie – naopak. Každý si musí svůj vztah k lidové písni najít sám a být v tom poznání aktivní.

I když bych měl závěrečné hodnocení našeho působení na moravské folklorní scéně přenechat jiným, přesto se – a možná neskromně domnívám, že tu po nás přece jen něco zůstalo. Písně z Kyjovska se už začínají uplatňovat. Významně tomu napomáhá sborový zpěv. Ono to i lepší vyzní, když podnět ke zpěvu vzejde přímo od zpěváků, než od muziky. Podstatná je pro mě také skutečnost, že jsme si zachovali styl – jak říkával otcův kamarád Karel Bimka – „Ořeme rovnú brázdu“. Oč je to prostší a radostnější, když si na nic nehrajeme a zpěv a hudba vychází přímo z podstaty našeho bytí.            

Ale ještě k tomu souboru: Jakmile se tanečníci ožení a tanečnice vdají, obyčejně hned ukončí svoji činnost, ale co my muzikanti? Hrajeme dál a jak do souboru přichází stále mladší děcka, narůstá mezi námi věkový rozdíl. Dokud to bylo o dvacet let, ještě to šlo – jezdili jsme spolu na vodu a byli dobří parťáci, ale čtyřicet roků – to už je moc. Zkrátka – už jsme si svoje odehráli a chce to mladou krev. Když bude třeba, pomůžeme. Naštěstí to máme komu předat a v souboru je opět spousta pěkných děvčat, tak hoši bojujte! Přejeme vám na vaší cestě alespoň tolik zážitků, co jsme prožili my a nebylo jich málo – téměř 400 stran jsem už doma popsal. Ať se vám daří!

Autor: Jiří Petrů (*1953)

Folklórní okénko