Postřehy ze 70. strážnického festivalu

Je současný folklor obrázkem, anebo jde o duševní bohatství, které nám naši předkové předali? A my v něm tu duši ne a ne najít!

První odpovědi jsem v sobě hledal po skončení pátečního pořadu na Bludníku: Uprkův kraj – autorka Magda Múčková. V podstatě jsem kvůli němu (a také kvůli pátečním „obrázkům“ ve skanzenu) do Strážnice jel. A tak trochu očekával, že se dočkám, co z duše mého – Uprkova kraje na mě zapůsobí, čím mě můj kraj osloví, které osobnosti, kamarády, přátele, na dálku, na jevišti, pozdravím. Mohu konstatovat, že k oslovení nedošlo, některé kamarády jsem stihl pozdravit ještě před pořadem, duše zůstala zavřená. Jura Jilík se tak snažil… Na mě jeho slovo v kontextu s tím, že nedošlo k propojení obsahu a formy, nezapůsobilo. A mrzí mě to. 

http://festivalstraznice.cz/uprkuv-kraj-pa-20-30/ (Tady je odkaz na informaci z programu festivalu)

Zůstalo jen u obrázků. Forma, forma, forma. Hledal jsem tam tu duši, emoce i srdce, odkaz jsem našel výjimečně u verbířů, u Vlastíka Ondry a jeho koledníků, u Vlasty Grycové. 

Po několikáté pročítám záměr dramaturgie pořadu: „Co se stane s dědictvím předešlých generací?“ zní otázka, a hned za ní pesimistická předpověď/odpověď: „Bude jistě dost těch, kteří je vymění za vstupenku do cirkusu moderní doby.“

To, že je vymění za modernu je přece normální! Bude-li těchto rádoby vykladačů pesimistické budoucnosti víc, pak si budeme myslet, že toto je pravdou… Skutečností je přece pravý opak: Do Strážnice dnes jezdí opravdu milovníci folkloru a hledají stejně jako já odpovědi na mnohé otázky, a nejen ze života či vymírání folkloru. 

Milý Juro, v tradici se dá najít cesta, ale musí ji pro scénu hledat především dramaturgové a inscenátoři pořadů na festivalech, jako je Strážnice. Klamu folkloru bohužel podléhají ti inscenátoři, kteří odkaz lidové tradice do současné, moderní doby nepochopili, kteří zapomněli, možná jako svého času Dr. Rutte (který chtěl do kopanického domku v projektu zlínského skanzenu svého času nastěhovat Kopaničáry tak, že si budou žít postaru včetně tkaní sukna, svépomocného ušití oblečení a chovu ovcí, a návštěvníci skanzenu je, s prominutím, budou chodit očumovat…), že současný svět žije jiný život a že tradice jsou duše a ne forma.

Skutečností také je, že to, co se ukazuje na scénách strážnického festivalu, už dávno folklorem není. Zaříkávání z Kopanic slýchám už mnoho let jen na scéně, Vlčnovská jízda králů, ač chráněná glejtem Unesco, je bohapustá komerce (prachy, prachy, prachy, naposledy jsem tam s chlapským sborem zpíval 31. května, mám to znovu na vlastní oči, uši, i nervy při výjezdu z dědiny po účinkování) a povrchní freska, atd. Na scéně folklor přestává být folklorem, to všichni, co se jím do hloubky a s pokorou zabývají, dávno ví. A přesto rok co rok někteří autoři strážnických pořadů oblbují nebohé návštěvníky i zapálené „folkloristy“. Buď oslněním formou folkloru či nepochopeným obsahem tradice a nekritickým zbožňováním (i dnes, představte si!), anebo lkaním o tom, jak už to není, co to bývalo… 

Uprkův kraj je pro mě krajem mého dětství. Narodil jsem se v domě, kde měl Joža Uprka svůj první ateliér a kde chystal své první papírové skicy, z nichž mu mnohé (podle jeho dcery B. Novákové) jeho domácí „tetička Větříščena“ použila na čerstvě vydrhnutou dlážku. Zahrada Uprkovy vily byla naším dětským „čarovným lesem“. 

Uprka byl ve Lhotě doma. Nepochopil jsem, proč tedy v dramaturgii pořadu chyběl zástupce z Hroznové Lhoty, z těch minimálně čtyř souborů, co ve Lhotě aktivně působí. Scénicky jsou stejně kvalitní, jako soubory, které v pořadu Magdy Múčkové z Hroznové Lhoty, účinkovaly. A dozajista by splnily i režijní záměry (například – dramaturgie dvou hlavních pořadů na Bludníku by se vyhnula trapnému a zbytečnému zařazení stejných souborů, stejných scénických výstupů, totožných interpretů, u bohužel, téměř totožného inscenačního záměru dramaturgie a režie pořadů Uprkův kraj v pátek a Kde domov mů(o)j v sobotu, i když je to v informacích o pořadech „okecáno“ velmi vzletně. 

Odpověď znám: Autor pořadu má výsostné právo zvolit si podle dramaturgie pořadu takové účinkující, které sám chce. To už vím z osmdesátých let… Tečka. Ale odpověď resp. zdůvodnění Magdy, proč do pořadu žádný soubor z Hroznové Lhoty nezařadila, mně skutečně zajímá.

Trochu jsem si v pátek popravil chuť při sledování hrátek na stadionu Zahrada, spontánní reakce publika na scénky několika českých souborů, radost, nadšení, kvalita taneční techniky i záměru inscenace (to opravdu byly inscenace) – ostatně jako u českých souborů vůbec…

Bohužel, musím konstatovat chybějící taneční techniku téměř u všech tanečníků (tedy chlapů) moravských souborů, většinu verbířů nevyjímaje.

http://festivalstraznice.cz/male-hry-a-velke-hricky-pa-22-30/

David Pavlíček, který s Rosénkou inscenoval dvě humorná čísla, má rukopis jasně čitelný, pro mě byla „Konina“ tím dotaženějším a divácky velmi atraktivním. Tady je to jednoznačné – scénický folklor může mít miliony tváří a každá inscenace bude mít smysl, myšlenku, výpověď i divácký úspěch (o ten přece na scéně jde!), a nemusí to být pateticky podle scénáře či formy pořadu Uprkův kraj, aby to byl stále scénický folklor ve všech jeho významech, módech a výkladech.

Škoda, že jsem měl v sobotu jiný program, inscenace Příběhu zbojníka v podání vojenského souboru Ondráš v režii Martina Packa bylo určitě to nejlepší, co dnes v současném scénickém folkloru je možné vidět, slyšet a zažít. Snad si to užiji někdy jindy, ohlasy jsou obdivné. Premiéru si toto divadlo/inscenace odbylo teprve v květnu. Martin Pacek je scénáristou a režisérem folklorních resp. divadelních inscenací s folklorními motivy bez konkurence. Jeho folklorní inscenace mají nejen duši, mají výpověď, myšlenku, jeho práce s interpretem je profesionální se vším všudy. Jak bych přál všem, aby jeho filozofie, pokora k práci, i um se dostala „mezi lid“, především moravský „folklorní“!

http://festivalstraznice.cz/pribeh-zbojnika-so-23-30/

Hlavní sobotní pořad na Bludníku jsem viděl nejprve na přeskáčku v přímém přenosu v TV a dnes ze záznamu a nestačil jsem poprvé i podruhé nesouhlasně kroutit hlavou. I nad tím, jak špatně pracuje štáb ČT a jak diletantsky, bez scénáře v ruce, stříhač či režisér stříhá záběry. Je na tisíc procent jasné, že je mu to, co z toho záznamu vyleze, totálně ukradené, včetně trapárny při rozhovoru s režisérem pořadu před jeho začátkem.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11141158667-kde-domov-mu-o-j/31529232015

Opakuji znovu: stejní interpreti, stejné výstupy, obdobná dramaturgie i stejné scénáristické přístupy Magdy Múčkové i Juraje Hamara v obou hlavních pořadech… Pokládám to za trapné a špatné a lituji diváky pátečního pořadu, kteří totožnost zjistili „ad hoc“ až v průběhu sobotního pořadu na Bludníku.

http://festivalstraznice.cz/kde-domov-muoj-so-20-30/

Co je odlišné: Juraj Hamar tvrdí, že strážnický festival se vyznačuje právě novými cestami, podobami a možnostmi inscenování folkloru na scéně a že jubilejní ročník je výzvou, tedy že jeho pořad je komponovaný jako scénická freska, a jako „výběr obrázků“… atd. bla, bla, bla. Podle jeho slov 590 účinkujících ze 40 souborů tedy předvádí scénický folklor! Oproti patetismu Jury Jilíka a Magdy Můčkové teoretické pochopení, scénicky však pořad vyzněl úplně stejně jako ten páteční: plochý, popisný, bez nosného motivu (motivů bylo „milion“), který musí mít každá inscenace na scéně, jinak se obsah, myšlenka, záměr rozplizne anebo rozpadne.

Naplno se ukázaly rozdíly taneční techniky profíků SĹUKU a amatérských odzemkářů při výstupech následně za sebou, i snaha spojit nespojitelné a inscenovat něco, co je ověřeno, že inscenovat nelze.

Nejsem sám, komu by méně souborů, ale s kvalitními interprety, přinesly hlubší zážitek, a režijnímu týmu by odpadly starosti, jak zvládnout interprety, kteří nemají základní znalosti pohybu na scéně a není čas je doučovat za jednu zkoušku.

Reprezentativní výběr se nepodařil. Aspoň jsem při podrobném zkoumání programu přišel na to, proč je ve Strážnici SĽUK (díky za něj!), a že Kašava, resp. část její Smrtky, doufám, ukázala, jak se může – má – folklorní motiv na scéně inscenovat!

Výzva zůstala výzvou, nic nového. Ze scénické fresky zůstala jen forma, forma, forma. Obrázky bez obsahu s několika již zmíněnými výjimkami, mimořádné projevy zapsané v Reprezentativním seznamu Unesco v pořadu Juraje Hamara zešedly a jak už jsem také napsal výše, na scénu takto inscenované nepatří!

V pátek ve Strážnici jsem zkoušel fotit bez blesku, připojuji výběr. Jsou to však „jen“ fotky, tj. obrázky. Věřím, že v těch obličejích obsah a duši ucítíte tak, jak jsem to cítil při zpracování já.

jam

3.  července 2015


Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

×