Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Letošní Horňácké slavnosti byly velmi příjemné. Navštívil jsem rodný kraj sice jen na sobotu, ale potkání se s kamarády v hledišti i přes rampu mě naladilo na vstřícnou notu. Tím nechci říci ani náhodou, že mé očekávání bývají v duchu kritických soudů apriori. Předvečerní pořad dětského folkloru běžel jako na drátkách - stále plná scéna dětí, přirozené, i když nacvičené průvodní slovo samotných dětských aktérů, jako vždy jsem obdivoval frázování i hutnost chlapeckých hlasů v sedláckých i nekonečně mnoho malých a mladých, stále nových a nových muzikantů.

Nepotřeboval jsem poznat, "kam gdo patrí". Martin Prachař pět minut po deváté zahájil večerní pořad, věnovaný především Martinu Zemanovi. Pořad plynul stejně příjemně, přispěly k tomu Martinovo vstřícné průvodní slovo, nezatížená dramaturgie pořadu a především výkony sólových zpěváků. Martina Zálešáka jsem v takové formě snad ještě zpívat neslyšel, Martinek Hrbáč oproti Strážnici nesrovnatelně lepší. Dušan Holý je moje krev a kdyby jen přišel a odešel, bych byl i tak v sedmém nebi. Trochu jsem postrádal výrazného zpěváka mladé generace - jakoby najednou byla mezi desítkami vynikajících dětských zpěváčků a těch již "odrostlejších" generační odmlka. Nešť, určitě dorostou další!

Já ale nechci psát o Horňáckých slavnostech, i když jsem byl letos spokojen se vším, co jsem ve Velké potkal včetně slivovice - i počasí, kterého se báli především účinkující, vydrželo.

Byl jsem doma - ve svém kraji. Můj kraj? Ne nepatří mně, i když jsem se kousek od Velké narodil a můj děda patřil do jednoho z nejstarších rodů v Malé Vrbce. Je ale součástí mého já, poměřuji jej s ostatními premisami.

Ale stejně tak je mou součástí Zlínsko, kde už více než třicet let žiji, a stejně tak, budu-li chtít, a to vím jistě, se mým krajem může stát třeba Zemplín.

Užiji-li jazyk nesmyslný, mohu tvrdit, připravím-li si na scénu písničku odtamtud, že zastupuji národopisnou oblast Zemplín.

V jakých souvislostech nesmyslný? No přece při prezentaci folklorních jevů na scéně, při tancování naučených tanců na jevišti při příležitosti třeba folklorních slavností, anebo při zpívání na soutěži dětských zpěváčků.

V té chvíli zastupuji sám sebe, žádnou oblast si nepůjčuji, moje je ta, kterou jsem si vybral, a poukazovat na to, že PRÁVO na zpívání písní ze Zemplína mají jen rodáci ze Zemplína, je přinejmenším směšné!

Ve chvíli interpretace na pódiu je pravdivé, jak poctivě jsem se píseň naučil, jak jsem schopen předat sebe sama divákovi, a zda můj výkon diváci přijmou, zda mám klobouk nasazený tak, jak jej nosí parobci a že i ostruhy jsou přesně takové jako jejich, a jsem si jistý, že současný osvícený, vzdělaný a zkušený hodnotitel můj výkon ocení i v případě, že nejsu z kraja! Budu-li dobrý a pravdivý ve smyslu scénické interpretace, která s folklorem nemá společného téměř nic!

Budu hodnocen jinak, budete-li v porotě sedět vy, ti praví z kraja, pro něž pravděpodobně jediným kritériem kvality je, že budu z kraja?

I ten sobotní horňácký večer jsem s pochopením a pousmáním mnohokrát přešel nejistotu dětských interpretů z horňáckých dědin, kteří nejen že si pletli, kde použít normální, či tvrdé "l", ale často se jim do textů dostávalo "ř", které začíná až v Tasově u Moravčíků!

Hned jsem si vybavil postesky pana učitele Jury Šáchy, jak je těžké "tým děckom porád dokoua ríkat, kam patrí to "r". A stejně si to nepamatují, neboť zkrátka tím horňáckým dialektem už nežijí! A tak Jura i další vedoucí Veličánku, a určitě i dalších kroužků a souborů z horňáckých dědin musí nacvičovat texty písní i říkadel jako všichni ostatní.

Také si vždy vzpomenu na první týdny v uherskobrodské průmyslovce, kdy jsem se sám nemohl odnaučit tvrdé "l" a moc jsem se za to styděl.

Otevírám červencový Folklor, který namísto 20. července měl vyjít o dva týdny dříve, a první, co mě trkne, jsou nesmysly o půjčování regionů. O list dozadu si projdu účastníky Zpěváčků ve Velkých Losinách a už se mně vyjasňuje. Aha - rodičovský komplex... O pár stránek dopředu se zase dočtu, že "zpěv na mikrofon není autentický", proto děti na celostátní soutěž, kde se do mikrofonů zpívá, nejsou připraveny. Zase se mně vybaví projekt Bartošova národopisného muzea dr. Rutteho, který měl představu, že do muzejních budov umístí "celý život", tzn. že v nich budou žít obyvatelé postaru - tak jako kdysi, snad včetně těch koz v rohu jizby jak na Kopanicích...

Přesně takto na mě působí výroky, chování i hodnocení některých lidí, za folkloristy se považujících...

A tak si vzápětí řeknu, že asi ty naše řeči, co na stránkách Folkloru vedeme s Františkem Synkem, právě o soutěžích, o folklorismu, o masové kultuře, vedeme nanic. Teoretizujeme sami pro sebe.

Nedokáži si představit, že jedna muzika, doprovázející desítky interpretů ze všech možných oblastí Moravy, je schopna zahrát přesně regionálně všem zpěváčkům. Zkrátka to nezahraje, neboť to ani lidsky, ani umělecky nejde. Zahraje doprovod podle sebe tak, jak to cítí, jak hluboko sahají teoretické i praktické znalosti každého z muzikantů, jak poctivě se na doprovod připravovali a kolik informací od jednotlivých účastníků během přípravy na vystoupení získají. Ale o to také přece vůbec nejde, vážení!

Chcete mně snad namluvit, že světově uznávaný Mistr Peter Dvorský zazpívá lidové písně regionálně správně...? Jako garant má však jinou funkci a jistě i při jeho interpretaci Vám stejně jako mně bude běhat mráz po zádech.

Svůj region si vybral Vašek Rout, lídr The 1st Bohemian Highland Pipers z Prahy, výrazná postava loňského Zlínského besedování, který letos na evropské soutěži skotských dudáků získal první místo v interpretaci jedné z kategorií pochodových písní. Svůj region si vybral také Jiří Gavenda, který si, ač rodák ze Zlína, vybral za svůj region Horňácko a v roce 1994 ve strážnické soutěži zpěváků získal první místo - v porotě zasedali mimo jiné J. Jurášek a Kuželovjan František Okénka, svůj region si vybral také Míša Šabršula ze Zlína, který si na letošních Zpěváčcích vyzpíval skvělé druhé místo písničkami vůbec ne ze Zlínska!

A ještě k tomu z kraja musím dodat toto:

Na scéně se o žádný folklor nejedná, vážení folklorní praví, neboť přípravu, tj. výběr, dramaturgii, způsob interpretace, tóninu neurčuje sám zpěváček, ale jeho tým. A podle zkušeností z mého okruhu jsou to především učitelé z uměleckých škol, kam děti chodí, vedoucí dětských souborů, ať tanečních, či hudebních, a teprve pak rodiče, i když mnohdy v rolích výše uvedených. Pro umístění na soutěžích ale hraje také velmi významnou roli osvícený porotce. Na jedné z regionálních soutěží Zpěváčků mělo několik dětí své písničky v nesprávné tónině. Porota si vyžádala změny tónin do rozsahu vyhovujícím interpretům, aby mohla odpovědně rozhodnout. Rozhodla správně. Jeden z letošních vítězů patřil k nim. Hluboce se před vnímavostí, odhadem a zkušeností porotců skláním a jsem přesvědčen, že právě oni jsou budoucností folkloru na scéně.

Těším se na ni. Jsem totiž přesvědčen, že právě pěvecké soutěže se na rozdíl od tanečních pásem dají hodnotit objektivně, bude-li objektivní porotce a bude-li interpret na svůj výkon připraven svým týmem také technicky - tím mám na mysli zpívání do mikrofonu. Například...

Bude totiž rozhodovat to, co je právě teď na scéně, ne to, že su z kraja!

Jan Mička

Časopis Folklor 5/2004