Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Já už ano, strýc Pomajbík z Nové Lhoty, dobrá duša a písmák blahé paměti, který mě v osmdesátých létech učil vázat krpce a omotávat onuce a opravovat chyby v interpretaci lhotáckého dialektu, mě zpátky do mého domova přijal po okoštování jeho slivovice a výměně za sodovčák od mého otce (jeho otec, mistr švec – můj děda – byl Hrubovrbčan) při jedné z cest za poznáním svého kraje ze Zlína.

Když jsme první červnový pátek v malenovickém Horním hostinci „o dušu“ zpívali horňácké sedlácké s našimi hosty – dvojčaty Liborem a Františkem Supovými, nebyl jsem sám (později jsme se dělili o zážitky), komu se najednou ty naše zpěvy zdály hutnější, brilatnější, plnější – zkrátka se nám zdálo, že zpíváme nějak moc dobře… a moc jsme si to užívali.

Libor Sup – ostatně jako každý z dobrých primášů – je rád, když má před sebou poučené a znalé partnery k dialogu a František jako správný brácha jej podpoří zpěvěm i „duvajem“, tím nejsprávnějším. Naše společné sedlácké i horňácké verbuňky byly to nejlepší, co jsme v malenovické hospodě za ty dva roky azylu prozpívali, a pochvalovali jsme si všichni.

Až na ten začátek, ne a ne se sejít, a potom zase moje stesky, že vás není možné utišit a že se o bratrech nic nedozvíte, protože nás „néni čut“! Akustika je víc než mizerná a už teď mám „lufty“, jak se popasujeme s mírným a nijak průbojným přednesem Jožky Holcmana v nadcházejícím zářijovém prvním pátku. On mně určitě neřekne jako Libor:“Jendo, poďme zahrát…“, když tam bude hluk jako v konírně.

Libor s Frantou se narodili v Hrubé Hrbce, i když jsou dnes oba Veličané. Oba za svého učitele uznávají Jarka Miškeříka, který je při Základní umělecké škole ve Velké nad Veličkou jako děti vedl v cimbálové muzice a kde s nimi na cimbál hrával také náš minulý host Pavel Valíček z Hroznové Lhoty. (Jarek Miškeřík koncem šedesátých let primášoval při učení v napajedelském učilišti také muzice našeho Slováckého krůžku - Vonicou jsme až od roku 1969) Jak říkal Libor, k rozdělení na kontráše a primáše mezi dvojčaty došlo na jedné ze zkoušek asi takto: Jarek: „ Poďte sem blíž. Ukažte sa? Ty poď sem, ty budeš primášem (tak oslovil Libora), a ty (k Frantovi) budeš hrát kontry. A už nezdržujte, hrajeme.“ Celý Jarek – k jádru věci, bez otálení.

Výrazem, stylem, cifrováním horňácké muziky a rozdílností mezi jednotlivými muzikami, muzikanty, generacemi, se velmi zabývám od mládí a vždycky mě fascinovalo, jak propastný rozdíl je v těchto věcech mezi jednotlivými horňáckými muzikami z padesátých až sedmdesátých let. Pak se ty rozdíly začaly nivelizovat, a čím víc muzik, tím víc jsou stejné (podívejte se do Hradiště – tam dnes už nepoznáte, kterou muziku slyšíte, když ji nevidíte…měli jsme to jako nekonečné téma nedávno s primášem Stanislavem Gabrielem).

A přesně to „z kraja“ ve mně zase začalo hlodat, když jsem přemýšlel, jak je možné, že nám to tak zpívalo! Říkal jsem si, to přece není možné, aby to bylo těmi dvěma zpěváky a muzikanty z Vrbky… ale asi na tom něco bude – co je i v nás jako nějaké zasunuté-potlačené geny, které ten horňácký grýf vynesl ven, do našeho výrazu, zpívání, prožitku. Etnologové by řekli – došlo k jevu „druhé existence folkloru“. Já naštěstí ani etnologem ani folkloristou nejsem a tak bych to nazval radostí, pozitivní emocí, libostí z toho, jak to mezi námi „funguje“. Přestože jsem nepřítelem upřednostňování místa narození a vím za svůj už dlouhý život, že na scéně to stejně není vidět.

Je-li interpret vnímavý, poctivý, pracovitý a umí, a když choreograf, který jej na scénu připravuje, zná do všech nuancí všechny zákonitosti a úskalí regionu, stylu, výrazu, frázování dialektu a nevím čeho všeho. 

A přidávám, že nepoznáte rozdíl mezi Japoncem a Horňákem, dokud se k vám neotočí „face to face“.

Je dobře, že jsou muzikanti jako je Libor s Františkem, a patří k nim i Pavel Valíček, které při hraní a zpívání na rozdíl od ostatních poznáte a nemusíte je vidět, a kteří patří mezi naše přátele!